Měli jsme krásnou svatbu. Navzdory tomu, co mnozí prorokovali, jsme si ohromně užili i všechny přípravy – od samého začátku až do konce. Udělali jsme si ji podle svého – tak aby odpovídala našim představám. Radami přátel a rodiny jsme se řídili jen tehdy, když byly podložené vlastní zkušeností. Netrápili jsme se tím, co si kdo o nás řekne nebo co se při události, jako je svatba, obvykle má nebo nemá dělat. Přestože se nám to povedlo, vždycky se najde někdo, kdo má jiné představy, a to nejen ohledně sňatku. Vyrovnat se s nimi není vůbec lehké. Představy a očekávání druhých mohou být úžasné a užitečné a mohou v dobrém slova smyslu představovat výzvu. Jindy mohou být naopak směšné a neuctivé a vzbuzovat rozpaky.
Přijde mi zvláštní, když například paní X odsuzuje snoubenku (v tomto případě mě) za to, že se rozhodla nepřijmout příjmení svého budoucího manžela. Uvědomuji si, že to patří k české tradici, ale jsem cizinka, a proto vím, že se taková změna neobejde bez mnoha otravných jednání na úřadech. A také by pro mě představovala změnu identity, kterou upřímně nemám zájem podstoupit. A to nemluvím o tom, jak nehezky by vypadalo cizí křestní jméno, jako je Carla, psané s C vedle typického českého příjmení s koncovkou -ová. Další taková očekávání se týkají dětí. Ještě celkem nedávno jsem byla přesvědčená, že rovnice manželství = děti je něco, co se vyskytuje pouze v myslích malé hrstky spíše konzervativnějších jedinců. Ačkoliv jsem vdaná sotva pár dní, už si to nemyslím. ̈
Je vtipné, že v Argentině otázku: „A kdy budete mít děti?“ pokládají spíše jen starší tety a lidé, kteří vás moc neznají a snaží se nějak navázat rozhovor. Všichni většinou novomanželům radí: „Nikam nespěchejte a užívejte si jeden druhého, dokud nepřijdou děti.“ A právě to si teď nejvíc přejeme...
