V minulém sloupku jsem chválil Lisabon a jeho milé obyvatele, ovšem nedá mi to a musím samozřejmě pochválit i Londýn a všechny ty, které jsme na našem krátkém třídenním putováním za fotbalem potkali. Ale pěkně popořadě.
Byl jsem obdarován za svůj příkladný vztah ke zvířatům a ke sportu jedním lístkem na zápas Arsenal vs. Manchester United. Sám bych nejel, a tak jsem požádal, zda bych nemohl dostat ještě jeden lupínek. A světe, div se – mohl! A tak jsem pozval svého tatínka, který v Anglii – natož v Londýně – nikdy nebyl! Bylo tedy zaděláno na výlet. Ale co to? O naší cestě se dozvěděl můj šestiletý syn a následovaly slzy. Poklekl jsem tedy před mecenášem a moje prosby byly vyslyšeny. Třetí lístek byl na světě!
Tak se stalo, že tři generace Koháků zamířily na britské ostrovy. Neohroženě jsme přistáli na letišti a vrhli se do velkoměsta. Tatínek vzpomínal na válku, na bitvu o Británii, na osudy vojáků, na to, jak jako malý doma s rodiči tajně poslouchal vysílání z Londýna a jak to vlastně byla taková naděje pro všechny obyvatele Evropy. A nepřestával být fascinován, jaká to je velmoc a jak jsou všichni takoví vznešení.
Mě zase zajímalo, kde se najíme a jak se kam dostaneme, pronikl jsem do tajů metra a vlaku a celé snažení skupiny koordinoval. No a nejmladší z nás se zajímal, z čeho je ta čepice, kterou má stráž před Buckinghamským palácem, a co je v ní. A taky, kde se natáčely Star Wars a podle koho se Big Ben jmenuje Big Ben a jestli jsou Big Ben a hot dog příbuzní. Prostě každá generace má svoje starosti. A tak je to správné.
Důležité je, že každý jsme si odnesli to své. Tedy, skoro každý, mě právě na letišti zabavili pitíčko a jogurt, který jsem si uloupil na snídani. Ale udělali to s úsměvem. Klobouk dolů, Londýňané.
