Tehdy jsem se také poprvé podívala do zrcadla a v něm viděla vytřeštěnou rozcuchanou osobu s kruhy pod očima. Ta sebevědomá manažerka, která vedla projekty a řídila desítky lidí, byla jen bledou vzpomínkou.
Najednou tu byl malý člověk, který moji sebejistotu, organizační schopnosti a dovednost najít řešení i v nečekaných situacích, za které jsem byla kdysi vyhlášena zaměstnancem roku, rozmetal a odhodil do koše na plínky.
Ten malý člověk trochu vyrostl a přišel nám do života malý člověk číslo dvě.
A kromě toho, že dvě děti jsou samozřejmě vyšší rodičovská liga, se změnilo i to moje sebevědomí. Už vím, že dokážu kojence i batole úspěšně udržet při životě (i když ne v čistotě), zjistila jsem, že ho umím utišit, když pláče, podpořit, když je nejisté.
Od té poblité, rozcuchané osoby jsem ušla velký kus cesty. I když mě teď dvě děti školí zase v nových oblastech, jsou věci, které mě prostě už nerozhodí. Vím, že už bych si nikdy nenechala po narození dítě vzít pryč. Nikdy bych nenechala miminko samotné plakat. Nedovolila bych nikomu, aby mi říkal, že mám dítě jakkoliv omezovat v kojení.
Vím, že miminka někdy potřebují plakat, protože je toho na ně prostě moc, i když jim objektivně nic nechybí, a neděsí mě to. Prostě chovám a kojím a miluju i tohle druhé dítě, které je tak strašně podobné prvnímu, ale přitom tak moc jiné.
Už vím, že zhruba za rok, nejpozději za dva se snad zase vyspím. Už vím, že když si někdy vyčistím zuby až odpoledne, svět se nezboří. A tomu se, vážení, říká mateřské sebevědomí. Sebejistá manažerka je zpátky a její tým se utěšeně rozrůstá.
