Občas se v legraci říká, že bychom k dětem, když se narodí, měli dostávat nějaký ten návod k použití. My ten „návod k použití“ ale máme v sobě. Jsou to naše instinkty, které máme od přírody. Jenomže jsou překryté silným nánosem nejrůznějšího „mělobyse“ a „tosenedělá“. A přiznejme si, že to jsou vesměs docela blbosti.
Viděla jsem matku malého kluka, která mu se slovy „nebudeš mě bouchat, to se nedělá“ dávala na zadek. Víc protiřečit si opravdu nemohla. Dennodenně slýchám rodiče říkat plačícím dětem „to nic není, nic se nestalo“. Přitom se jim evidentně něco opravdu stalo. Fakt těm dětem říkáme a děláme hrozné kraviny. Říkali nám je naše rodiče a my to teď předáváme dál.
Nedávno jsem se pokoušela narvat do auta půlku domácnosti před odjezdem na víkend. Popruhy tašky se mi zařezávaly do ramene, a přitom jsem se kopla do holeně o kočárek. Jauvajs! „Mělas dávat pozor,“ pronesla moje čtyřletá dcera bez zaváhání. Před očima se mi zatmělo – bolestí, ale i vzteky. Nejenže mi ta věta vůbec neulevila, nijak mi nepomohla, ale ještě mi v tom vykoupala čumák. Zlobila jsem se v tu chvíli nejen na ten podělanej kočárek, co mi stál v cestě, a na sebe, že jsem ho přes ty tašky neviděla. Teď jsem navíc měla vztek i na dceru, proč mi sakra zrovna teď říká takovou zbytečnou blbost?!
Už vím, proč. Protože ona sama něco podobného už ve stejných situacích mnohokrát slyšela. A určitě jí to stejně jako mně vůbec nepomohlo. Poučování totiž ještě nikdy nikomu od bolesti neulevilo. Slibuju, že až se některá z mých dcer příště bouchne nebo upadne, tak si tyhle hloupý rady nechám pro sebe a radši jí to pofoukám.
Instinktům zdar!
