Milé děti, dneska máte svůj mezinárodní den. A i když ještě nejspíš neznáte význam slova mezinárodní a dost možná vás na tom celém slavném dnu zajímá jenom to, že vás vezmeme na zmrzlinu a budeme se u toho tvářit slavnostně, chtěla bych vám u příležitosti vašeho svátku něco říct.
Milujeme vás. A i když to tak někdy asi nevypadá a vy se na nás (zřejmě právem) zlobíte, když ztrácíme nervy, opravdu se snažíme, jak nejlépe umíme. Sice se vám zdá, že jsme rodiči odjakživa a máme na to patent, ale věřte, že nemáme.
Když jsme vás ještě neměli (nepředstavitelné, že jo?), to bylo ještě v minulém století, byli jsme taky děti a měli jsme svoji hlavu a svoje oblíbené plyšáčky. Možná na to už trochu zapomínáme, ale i my jsme se báli, že se máma bude zlobit, když jsme rozlili pití, i když nám říkala, že si ho nemáme pokládat na zem mezi hračky.
Taky jsme se někdy zapomněli a pokreslili voskovkami celý stůl a kus zdi. Kňourali jsme, když se nám nechtělo ze hřiště domů, a nechápali jsme, proč je tak důležité být v postýlce v určitý čas. To už je dávno pryč a teď jsme šíleně zodpovědní a snažíme se z vás vychovat slušné lidi. Zapomínáme přitom trochu, jak moc jste skvělé a že nás toho můžete hodně naučit.
Věřte nám, děti, že vás máme rádi. Máme vás rádi, když jste vtipné, když se vám něco daří, když se usmějete tak, že se vám udělají dolíčky. Máme vás rádi, i když neposloucháte, vztekáte se, nechcete spát, odmítáte jídlo, trucujete nebo píšete propiskou na gauč. Milujeme vás, i když na vás třeba někdy křičíme (prosím, promiňte nám to). Milujeme vás už jen proto, že jste. Jste pravděpodobně to nejúžasnější, co jsme v životě „udělali“. Tak všechno nejlepší a jdeme už na tu zmrzlinu, ano?
