Měla bych být přece plná zážitků a energie, ale doma na ně vrčím s potlačovaným pocitem, že mě otravují. A už jsem na to asi přišla. Na těch akcích s kamarády a dovolených po chalupách a kempech se naše kontaktní děti většinou okamžitě sdruží do skupin s dětmi kamarádů nebo sousedů. Lítají po zahradě, vrhají se na cizí hračky, které jsou nezměrně zajímavější než jejich vlastní, a když s mužem zrovna nejsme poblíž, jejich základní potřeby, se kterými si samy neporadí, obstará libovolné odrostlejší dítě nebo dospělý, který je zrovna na doslech.
Na režim líného rodiče, kdy přestaneme děti obtěžovat přílišnou pozorností a servisem, si velmi rychle zvyknu a aktivuji senzor jen na signály ohlašující odřená kolena a další podobné katastrofy. (Ale pozor: tenhle princip rozhodně neplatí u vody, tam si každý hlídá přidělené dítě jako oko v hlavě!)
Začínám chápat smysl rčení, že „na výchovu dítěte je potřeba celá vesnice“. Možná to ve skutečnosti není úplně celá vesnice a není potřeba výchovné metody konzultovat se všemi obyvateli obce Klokočná. Ale když je více dospělých, a hlavně více dětí pohromadě, soužití s dětmi je nějak hladší a nároky na rodiče přijatelné. Taková komunitní výchova je přitom přínosná i pro děti. Seznámí se s různými povahami a výchovnými přístupy, učí se být samostatnější, fungovat v tlupě, okoukávat od starších a pomáhat mladším. Podobně může pomoct i širší rodina. Pokud máte babičky, tety, strejdy, sestřenice, bratrance a další snesitelné příbuzné, doporučuju je „použít“. Lidské smečky jsou užitečný vynález.
