Obvykle je to naše tříletá dcera, která má nevyčerpatelnou zásobu zvídavých otázek, které mají schopnost řetězit se do nekonečných řad. Ale dneska je moje chvíle.
Teď se budu konečně jednou ptát taky já: Proč ve všední den musíme dítě tahat z postele natřikrát a budit promyšlenými fintami, ale o víkendu se vzbudí samo od sebe asi tak o hodinu a půl dřív, než by nám bylo milé? Proč dítě řekne, že chce čurat, vždycky až po tom, co se obuje a obleče do plné polní? (I když se předtím třikrát zeptám?) Proč když je někde pohromadě deset matek a osmnáct dětí a z chumlu se ozve „mamííí“, reaguje vždycky ta správná matka, i když je třeba zrovna v jiné místnosti?
Proč se dítě vehementně dožaduje banánu třikrát denně přesně do té doby, než jich jednou nakoupím dvě kila v akci, a pak je odmítá tak dlouho, dokud úplně neshnijí? Proč nejdu večer nikdy brzo spát, i když vím, že bych to fakt potřebovala? Proč dcera tak šíleně miluje růžovou, i když jsem jí od malička schválně oblékala šedou, modrou, tyrkysovou a bordó?
Proč jsem na vyšetření v porodnici objednaná na určitou hodinu, když tam stejně pokaždé musím dvě a půl hodiny čekat? Proč vyjdeme z domu vždycky o deset minut později, než potřebujeme, i když se vypravujeme třeba celou hodinu? Proč oblečení, které dceři koupím v bazaru, vypadá jako nové, a ona na něm hned první den dokáže vyrobit nevypratelný flek? Proč mě v tramvaji nejčastěji pouští sednout ženy v před/důchodovém věku? (Mimochodem, jste úžasné a miluju vás za to!)
Proč nejrychleji uteče ten čas, kdy dítě spí? A otázka momentálně nejdůležitější a nejpalčivější: Proč se to moje dítě v břiše pořád ještě neotočilo hlavou dolů? Tak o tom si podrobněji něco povíme příště.
