Vzpomínám, jaké to bylo, když jsme se s kamarády vydávali na výlety jako bezdětní. Trasu jsme zvolili tak, aby vedla přes hospodu, do kapsy jsme hodili tatranku a vyrazili. O několik let a několik dětí později vypadají naše výlety docela jinak. Trasu volíme tak, aby vedla kolem Cipískovy jeskyně nebo aspoň rybníčku s vodníkem. Do batohu hodíme náhradní oblečení pro dítě, svačinu o třech chodech, vlhčené ubrousky, hračku a pro jistotu ještě holínky. Jako bonus s sebou táhnu těhotný pupek.
Místo dvaceti kilometrů teď máme ambice ujít kilometry dva. Od parkoviště se větší děti radostně rozeběhnou a dospělí optimisticky nasadí turistické tempo. Za první zatáčkou naše dítě kňourá, že do kopce ťapat nebude. Po sto metrech mírného stoupání kamarádčino mimino v nosítku pláče a musí ho nakojit.
Dvě batolata lezou na pařez, třetí brečí, že chce za nimi, ale už se tam nevejde. Dokojeno, pokračujeme. Tánička potřebuje kakat. Takže po dvou stech metrech opět zastavujeme. Během kakací pauzy si bohužel nikdo nevšimne, že roční Theo stojí zamyšleně po kotníky v bahně. Boty má durch mokré. Následuje převlékání.
Jonáš dostává napít, takže rázem potřebují napít všechny děti. Vyrážíme dál. Za hodinu jsme ušli asi půl kilometru. Dvě stě metrů a následuje další kojení. Já s břichem funím i po rovině a za každou zastávku jsem vděčná. Skupina se trhá, protože na tohle už část dospělých (otců) nemá nervy. Sekce kojících a těhotných dohání hlavní peloton hned za zatáčkou, protože Berenika a Jonáš potřebovali čůrat.
Ostatní děti začnou kreslit klackem do hlíny a odmítají pokračovat v cestě. A tak se všichni posadíme na klády, kocháme se výhledem a rezignujeme na nějaké plány. S dětmi tuplem platí, že cesta je cíl. CÍLEM je totiž ty malý smrady pořádně unavit.
