Zařekla jsem se, že to nikdy v životě neudělám. Nikdy se nebudu povyšovat nad prvorodiče, nikdy nebudu machrovat, že to mají s jedním dítětem jednoduché, a NIKDY, opakuji NIKDY nevyslovím „Jedno dítě – žádný dítě“.
Příliš dobře si vzpomínám na to, jak jsme byli s mužem nevyspalí, nejistí a nezkušení. Jak jsme řešili každý prd. Jak jsme si několikrát nechali blbě poradit, protože jsme sami věděli kulový a mysleli jsme si, že někdo jiný má na rodičovství (a prdy) patent.
No a pak jsme nabyli dojmu, že už to dáváme celkem v pohodě, počali jsme dítě číslo dvě, následně jsme překonali tu fázi, kdy jsme si mysleli, že se z kombinace batolete a novorozeněte musíme nevyhnutelně zbláznit. A už to vidím taky. Sedíme v letadle, nějak se nám daří zařídit, aby ani jedna z našich dcer nerozbourala letadlo, nepolila se něčím od hlavy k patě a nemordovala svoji sestru, zatímco na vedlejších sedadlech se dva rodiče plus jedna babička potí, aby uspokojili potřeby jednoho ročního dítěte.
Teď už vím, že nasazení bryndáku není práce pro dvě osoby a konzultanta. Teď vidím, jak to bývalo mohlo být s jedním dítětem jednoduché, jak bych to bývala mohla zvládat levou zadní, a ještě u toho mít namalovanou pusu a udělanou hlavu, pokud bych bývala věděla to, co vím dneska.
A to je právě to. Ty zkušenosti – tak ty jsem právě tenkrát neměla. A proto jsem byla stejně vyplašená a stejně vyřízená jenom z jednoho dítěte. Teď už vím, že bych mu pětkrát nenasazovala ponožtičky, které si vždycky hned sundá, prostě bych ho nechala bosé. Nemučila bych ho lžičkou s mrkvovo-masovým pyré, ale dala mu pokoj, dokud nebude mít hlad. Takže vám všem, co máte nervy s jedním dítětem, doporučuju: Pořiďte si druhé. Pak pochopíte, o čem mluvím.
