Letošní leden je jednoznačně ve znamení prezidentských voleb. Sociálně, mediálně, občas i komediálně. Byl jsem u prvního kola a půjdu i ke druhému. A kdyby bylo třetí, půjdu zas. Nechci ale svůj sloupek věnovat nějaké agitaci. Chtěl bych sice vzdělaného, moudrého a slušného prezidenta, který nás bude dobře „reprezidentovat“, ale to asi každý, ne? Druhá věc je, že si pod tím každý představí něco – tedy někoho – jiného. Ostatně jinak by to byla nuda.
Když jsem ale tak obecně přemýšlel nad volbami, několikrát mi na mysl přišel, kdovíproč, Sváťa Kuřátko! Tehdy naprosto revoluční formát normalizační televizní zábavy. Pro mladší: jednalo se o seriál o kuchaři, který měl uprostřed každé epizody náhlé dilema. Obraz se zastavil a diváci rozhodli. Vybrali jednu variantu a podle toho díl pokračoval dál.
Kromě samotného formátu byl revoluční i způsob, jakým se hlasovalo: jestli si to pamatuji dobře, tak na určitý povel zastánci varianty A rozsvítili doma lustr. Totéž udělali po chvilce fanoušci béčka. Vítěze určili kdesi v elektrických podnicích podle toho, ve které chvíli vznikla větší zátěž sítě. Alespoň tak si to vybavuji.
Vím, že dnes už jsou k dispozici modernější a přesnější způsoby sčítání hlasů. Stejně se mi ale líbí představa, že bychom si takto zvolili i představitele našeho státu. Žádné zdlouhavé dva dny, volební komise, sčítání lístků... prostě jen blik blik a bylo by. Rychlé rozhodování má však své přednosti i rizika. Mohlo by nastat temno. Ale třeba by se nám rozsvítilo!
