Stojím na náměstí v Rennes, kam byla svolána demonstrace žlutých vest. Dorážejí sem zvolna hloučky svátečně oděných občanů, zastavují se, vytahují reflexní vesty, navlékají je a teprve tehdy se začínají podobat popelářům.
Z radnice vyjdou svatebčané. Žluté vesty tleskají a novomanželé je zdraví. Mladík v černé bundě a kukle v našem středu zvedá k ústům megafon a hlásí: „Vláda nás neposlouchá, a tak přitvrdíme. Až svatebčané odejdou, obsadíme radnici!“ S několika druhy zamíří k budově a po odchodu svatebčanů vystřelí jako šíp. Pozdě! Někdo stačil dveře zevnitř zamknout. Vrata jsou příliš masivní, pročež se hoši přesunou ke služebnímu vchodu a opakovanými nárazy těl vyvrátí pravou veřej. Pokynou zástupu, aby je následoval, a sami vběhnou dovnitř. Žluté vesty se ani nehnou, a tak chlapci zase vyjdou ven.
Kráčíme pak městem a pějeme posměšné písně na Macrona. Při přechodu hlavní třídy natahají kluci na vozovku kartony a zapálí je. Oheň plápolá, před ním stojí autobus městské dopravy. Nějaký pán se rozkřičí: „Žluté vesty, lezete mi krkem!“ Kdosi do něho strčí a muž zavrávorá. Přistoupí k němu smířlivější žlutovestník a zapřádá diskusi. Moc to nejde, protože pán pořád křičí. Dav se dává do pohybu a oheň i ječícího pána nechává svému osudu.
Říkám si: Kdybychom byli uposlechli ty mladíky, co bychom dělali uvnitř radnice? Defenestrovali konšely? Nejspíš ne, i těm nejhorkokrevnějším Bretoncům jsou české revoluční tradice cizí.
