Je módním trendem v politice snít o návratu v čase... aspoň o sto let, nebo ještě dál. Nostalgikům leží v žaludku velká část společenských změn, k nimž došlo v průběhu 20. století; právě kvůli nim prý jde dnes vše od desíti k pěti.
K předním českým nostalgikům – říkejme jim třeba fanklub císaře Franze Josefa – patří tajemník exprezidenta Klause Ladislav Jakl. Právě on označil za chybu zavedení všeobecného hlasovacího práva i volebního práva pro ženy. Vadí mu i vlna zrovnoprávňování homosexuálů, jež – s výjimkou Asie a Afriky – zasáhla svět, a samozřejmě uprchlíci.
Není absurdní myšlenka, že by se ženy zřekly samostatnosti a z práce se vrátily domů, aby sloužily muži a „tradiční rodině“? Ani ne. Podobnou regresí si prošel jih: ještě před půlstoletím byste na ulicích íránského Teheránu či egyptské Káhiry takřka nenašli zahalenou ženu. Dnes byste tam naopak nenarazili na ženu prostovlasou; v Teheránu by si taková troufalkyně koledovala o vážný průšvih.
Muslimští konzervativci si jsou s evropskými reakcionáři názorově velice blízcí, i když na sebe vzájemně dští oheň a síru a každá ze stran se zaštiťuje jiným náboženstvím, jež se snaží instrumentalizovat. Jsem přesvědčen o tom, že krom Maďara Orbána čeští nostalgici tajně obdivují tureckého prezidenta Erdogana, který nejúčinněji zatočil s tamní opozicí i liberálním tiskem a justici si ochočil tak, že se z nezávislé síly změnila v účinnou zbraň proti „vlastizrádcům“. www.martindanes.com
