Ještě před 150 lety nesměly dívky na střední školy, o univerzitách ani nesnily. Ženy neměly v podstatě žádné příležitosti vydělávat si vlastní peníze a občas vyděšeně utíkaly o svatební noci z ložnice, protože jim nikdo předtím neřekl, co bude manžel po nich chtít.
Umíte si to představit? Jen před 150 lety! Dokonce i nejmoudřejší a nejpokrokovější národní buditelé té doby byli z našeho pohledu často nesmírně zpátečničtí. Jednomu z nich (byl to Purkyně?) jeho vnučka řekla, že chce být doktorkou. A osvícený pán jí odvětil něco jako „Milá moje, doktorkou budeš, když se vdáš za doktora, jinak na to zapomeň.“ Vždyť měl pravdu – první žena lékařka mohla v Praze vykonávat svoji práci až po roce 1900 a volební právo ženy získaly až v roce 1919 (jen před 100 lety!).
Samozřejmě, lidem před 150 lety se zdálo, že tak to všechno má být. A kdo si myslel něco jiného, byl považován za podivína. Tenkrát se jim zdálo, že tak, jak to mají, je správné. A z pohledu dneška to vypadá jako středověk. Jen se podívejte, jak daleko jsme se jako společnost posunuli!
My si dnes také myslíme, že tak, jak to máme, je správné. Nejen s postavením žen, ale i se vším ostatním. Kdoví, co z našich společenských norem a chování bude našim potomkům za 150 let připadat nepochopitelné. Jak směšné pro ně budou naše zvyky. Možná bychom je ani my nemuseli brát tak vážně. Protože jedno je jisté: všechno bude úplně jinak.
