Pokud bych byl někdy souzen podle svých skutků ve videohrách, měl bych si raději najmout dobrého právníka. Smrt milionů mužů, žen a mimozemšťanů, vandalismus městských i přírodních památek paprskomety a nekontrolovanou magií, změna běhu několika historických epoch, nesčetné pokuty za jízdu tankem v protisměru a nebudu ani jmenovat nevyčíslený počet zabití hlavních hrdinů kvůli nerespektování BOZP (přes lávu jedině v ochranném obleku).
Na svou obhajobu bych řekl, že to byla strašná zábava. Ano, jsem špatný člověk, ale mnoho her mě za to neodsoudí. Digitální světy bez kauzálních pravidel však stále více nahrazují pokusy vytvářet v hráči lítost za pomoci morálně bezvýchodných situací. Co třeba tato: umožnit rozmnožování silně agresivní civilizaci, která byla zneužita k vojenským účelům a následně utlumena masovou sterilizací, ale nyní její zástupci žádají o pomoc, protože tento druh vymírá.
Budou vám naznačeny různé důsledky jednotlivých voleb, ale nemůžete si být jistí, že později nepovedou spíše k neočekávaným tragédiím, přestože hru dokončíte. Tímto principem oslovila v posledních letech hlavně This War of Mine líčící hrůzná dilemata civilistů snažících se přežít uprostřed války.
Nečtete knihu, nekoukáte na film, jste spoluaktérem, přestože se vám dění na obrazovce nezamlouvá. Dle dánského herního teoretika Jespera Juula jsou videohry unikátním médiem v tom, že mohou při dostatečně věrohodném zpracování nepříjemně bořit bezpečný odstup, a tím nám poskytovat propracované lekce v morálním usuzování.
