Tak jsem po bezmála deseti letech usedl ke stolu s bandou stejně postižených kamarádů a společnou ambicí strávit den pouze s naší fantazií. V krásném světě hry, kde nefigurují manželky, křičící děti, pracovní stres a reálná nutnost něco hmotného jíst, pít či se pohybovat. Vlastně u toho nebyla potřeba ani technická udělátka. Prostě jako kdysi, když se skupinka puberťáků nudila. Stačilo se nadrtit pár sešitů pravidel, určit vypravěče popisujícího fiktivní svět, hráče vystupující v tomto světě v rolích fantasy hrdinů, sehnat pár kostek, gumu, papír a místo, kde by neprudila „mutr“, ale zároveň sem tam přinesla sváču.
Dneska si digitální adaptace obdobných her můžete stáhnout během několika minut a hrát bez výše zmiňovaných komplikací. Nezažijete však něco unikátního, co počítačové hry přes jejich komplexní možnosti nemohou nabídnout – skoro úplnou svobodu jednání a bezprostřední sociální kontakt. Vypravěč dramaticky vtahuje hráče do děje. Hráči se vžívají do svých postav a slovně popisují takřka libovolné akce.
Postupem času se vytváří historie života smyšlených postav ve smyšleném světě, který je sdílen všemi u stolu. Pozvolna můžete získat věrné vzpomínky na „pouze“ představované události. Nikdy se vám skutečně nestaly, přesto tak skoro působí. Dnes vidím v těchto takzvaných rolových hrách mnohem víc. Fungují vlastně jako naše nepřesná paměť lidská – upravují, doplňují a částečně i vytváří vzpomínky nové. Psychické zkušenostní body sbírané ve hře představivosti tak mohou být menším nesmyslem, než se může zprvu zdát.
