Těšíte se na seskok padákem, že vykachlíčkujete koupelnu nebo uklidíte záchod? Dost možná ne, seskok potřebuje velkou odvahu, kachlíčkování koupelny není velká zábava, natož mytí záchoda. Tak proč se na to těšit? Ale smysl v tom vidíme, proto to děláme. A my dospělí víme, že na konci nás bude těšit, že jsme skočili, že koupelna je jako nová a záchod čistý. A ve škole je to podobné. Není tak důležité, zda se děti těší na to, co je ve škole čeká. Mnohem důležitější je radost na konci. Aby je těšilo, že se něco naučily, něco pochopily, udělaly plakát, napsaly blog, něco vysvětlily kamarádovi.
Mnozí lidé si to ovšem pletou. Myslí si, že když škola děti těší, tak proto, že tam nemusejí nic dělat, že si hrají nebo se jen poflakují. Je to přitom přesně naopak. Čím náročnější věci ve škole zvládnou, tím větší z nich mají radost, tím víc je škola těší. Ale musí to být věci, ve kterých vidí smysl. Naučit se všechny Přemyslovce i s daty narození a smrti nebo všechny přítoky Vltavy a po zkoušení to zas zapomenout – takové učení mně pokaždé připomene situaci vězňů, kteří museli kopat jámu, a když byla hotová, zas ji zasypali. Utrpení nespočívalo jen v namáhavé práci, ale hlavně v tom, že byla úplně zbytečná. Učení, jehož smysl dítě nechápe, k žádné radosti nevede. Ale na druhé straně, když děti těší udělaná práce, když mají radost na konci, to je vždy signálem, že škola, učitel, průvodce ve ScioŠkole, dělají svoji práci dobře. Škola dětem dává smysl a děti těší. A pak se do ní i těší.
