Psát komentáře o aktuálním politickém dění do tištěného média přináší zásadní úskalí kombinující dva prvky: dynamický politický vývoj a redakční uzávěrky. Už se mi několikrát stalo, že jsem text musel narychlo opravovat, protože se od jeho odevzdání do redakce situace natolik změnila, že by už postrádal jakýkoli smysl.
A protože dynamika naši politickou scénu neopouští ani po více než měsíci od voleb, zvolím pro tentokrát raději nějaké nadčasové téma. I když je pravda, že aktuálně rezonuje velmi intenzivně. Shrnul bych ho do pojmu „ústavněpolitická gramotnost“ našich volených zástupců. Být zákonodárcem – poslancem či senátorem – je specifickým typem profese.
Na rozdíl od většiny jiných profesí totiž zákonodárci nemusí mít nějaké specifické kvalifikační předpoklady. Nevyžaduje se od nich nějaké odborné vzdělání, nemusí mít jakékoli certifikáty ověřující odbornou způsobilost ani nemusí mít jakoukoli praxi v oboru. Stačí, aby byli zvoleni. Zároveň je ale potřeba mít na paměti, že vstupem do této profese budou dotyční zásadním způsobem ovlivňovat životy. A to nejen ty naše, aktuální životy, ale v některých případech i životy několika generací.
Dopad jejich rozhodování je tedy natolik zásadní, že by se – mají-li v sobě trochu soudnosti – měli ve vlastním zájmu sami doškolit v základech fungování světa politiky, pokud už od nich není nic takového vyžadováno dopředu. Předešli by tím i trapným momentům, jako třeba že nevědí, že zvolením do Poslanecké sněmovny ztratí automaticky křeslo v Senátu.
