Proč jste si vybral studium ukrajinštiny?
V roce 2004 jsem se hlásil na vysokou školu a chtěl studovat historii. Ta ale jako samostatný obor nebyla otevřená, proto jsem hledal nějakou kombinaci. Našel jsem si statistiku a zjistil, že na ukrajinistiku berou každého, kdo se přihlásí. Byl bych se hlásil na rusistiku, ale problém byl v tom, že u přijímaček požadovali předběžnou znalost ruštiny. Tu jsem se ale na střední škole neučil. Na přijímačky jsem se ale poctivě připravoval, studoval jsem dostupnou literaturu o Ukrajině a její historii, četl jsem i ukrajinskou beletrii, pokud byla dostupná v překladu. Už během maturitního ročníku mě tohle téma opravdu zaujalo. Takže jsem se k ukrajinštině dostal sice nechtěně, ale rozhodně toho dnes nelituji, naopak. Jak jsem po přijetí zjistil, složení studentů odpovídalo tomu, že přijat byl v podstatě každý. Zpočátku to sice bylo mírně demotivující, postupem doby se to však změnilo.
V roce 2022 nelitujete, že jste si zvolil nouzovou variantu ukrajinistiku?
Obecně nelituji ničeho, co jsem v životě udělal. Ani v tomto případě. Lituji jen toho, že jsem dřív do Ukrajiny nejezdil častěji.
Měl jste tehdy představu, jak jazyk využijete?
Do jisté míry ano. Věděl jsem, že mohu překládat, a tušil jsem, že znalost jazyka bych mohl využít třeba i jako novinář.
První kontakt s Ukrajinou?
Na Ukrajině jsem byl poprvé už na gymnáziu. U nás totiž učila Olga Mandová, ruštinářka, která však měla velice silný vztah k Ukrajině. Pokud vím, dodnes vede sbor, jenž zpívá ukrajinskou duchovní hudbu, a působí také v Radě pro národnostní menšiny. A právě ona nás v září 2003 vzala do Polska a odtud do Ukrajiny. Do Lvova, do Počajivské lávry a na další místa, třeba i ke Zborovu, kde se odehrála slavná bitva českých legionářů.
Vzpomenete si na své pocity z Ukrajiny?
Byl to šok. Oproti České republice to tehdy byl citelný rozdíl. Dokonce i ve Lvově na sídlišti stěží svítilo pouliční osvětlení. Byl tam také pro nás nepochopitelně levný alkohol a cigarety. První cigareta, kterou jsem kdy ochutnal, byla ukrajinská. Krabička stála v přepočtu snad čtyři koruny, u nás byly ty nejlevnější tehdy kolem třiceti korun. Jinak Lvov je jako město kouzelný, svou barokní architekturou se trochu podobá Praze, ale také Krakovu nebo Vilniusu. Navštívili jsme i Karpaty, přespávali jsme v Jaremči.
Uvědomil jste si výhodu ukrajinštiny jako zdroje informací v období událostí na Majdanu v Kyjevě?
Samozřejmě. Navíc jsem byl v době, kdy události začaly, právě v Kyjevě. Napsal jsem o tom tehdy článek do časopisu A2 a v psaní jsem pak pokračoval. Tehdy se zájem o Ukrajinu a vše kolem ní opravdu citelně zvýšil. Vzhledem k tomu, že jsem začal studovat už v roce 2004, přirozeně jsem silně vnímal i takzvanou oranžovou revoluci, která ale tak docela nesplnila to, co od ní Ukrajinci očekávali. V roce 2014 jsme tedy v Česku objevovali Ukrajinu podruhé, teď za výjimečně nešťastných okolností zažíváme vlnu třetí.
Jak jste jazyk využíval?
Profiloval jsem se jako překladatel umělecké literatury. Jeden čas jsem se zabýval i komerčními překlady, zejména kolem let 2007 a 2008. Provozovali jsme s kamarádem malou překladatelskou agenturu Tři želvy. Když v roce 2008 přišla celosvětová finanční krize, trochu to usnulo.
Zřejmě jako většina Čechů tápu ohledně ukrajinské literatury.
Já jsem pochopitelně v jiné pozici, obklopují mě lidé, kteří se o to zajímají. Tudíž je pro mě těžké to posoudit. Ale myslím, že v tomto směru už není situace tak „tragická“. Je mi jasné, že Češi se o ruskou literaturu intenzivně zajímali už od 19. století. Mezi světovými válkami tento zájem podpořila třeba i ruská emigrace do Československa. Za socialismu se pak ruská literatura a kultura upřednostňovaly na úkor celého zbytku světa. Překládali se sice i ukrajinští autoři, všechno to ale spadalo pod nálepku „sovětská literatura“. Uměle propagovaná sovětská kultura a literatura pochopitelně velký zájem nebudily, zapadla proto i hodnotná ukrajinská díla. Je to škoda, protože leccos bylo kvalitní, lidé na to ale hleděli jako na sovětské umění, jako na něco, co je a priori nezajímavé.
To se zřejmě nyní mění.
Pochopitelně. Během posledních dvou desetiletí vyšla řada překladů současné ukrajinské literatury, na kterou už čtenáři reagují úplně jinak. Vyrostla celá nová překladatelská generace – zmínku si zaslouží Rita Kindlerová, Tomáš Vašut, Petr Kalina, Jiřina Dvořáková, Alexej Sevruk, Marie Iljašenko nebo Jekaterina Gazukina. V poslední době se mimochodem uznání za jejich práci dostává také starším překladatelům. Loni například obdržela Státní cenu za překladatelské dílo šestaosmdesátiletá Alena Morávková známá hlavně jako „dvorní překladatelka“ ruského spisovatele Michaila Bulgakova, jenž mimochodem pocházel z Kyjeva, která ale českým čtenářům zprostředkovala i řadu knih ukrajinských autorů.
Jaké je postavení ukrajinské poezie?
V rámci ukrajinské kultury lepší než české poezie u nás. Ukrajincům víc sedí citovost. Jak v podobě lyriky, tak emocionální angažované poezie. Už u počátků novodobé ukrajinské literatury stála poezie. Písňové formy odvozené z folkloru, z cítění lidu. První, kdo začal vydávat literaturu v lidovém jazyce, byl Ivan Kotljarevskyj, který na počátku 19. století převyprávěl Vergiliovu Aeneidu, příběh o založení Říma. Přenesl ji do ukrajinských reálií a postavy nechal hovořit tak, jak se tehdy na Ukrajině mluvilo, čímž dosáhl značného komického efektu. Po něm přišel romantický básník Taras Ševčenko. Psal i prózu, tu rusky, poezii ale tvořil v ukrajinštině. Ševčenko se stal největší postavou ukrajinské literatury na mnoho desetiletí a Ukrajinci ho ctí dodnes. I to je asi jeden z důvodů, proč si v Ukrajině poezie získala výsadní postavení. Dnešní ukrajinští básníci víc předčítají na veřejnosti, víc se setkávají se čtenáři. Jsou sociálně aktivnější i mimo úzký okruh ctitelů poezie a literárních kritiků. Pro ukrajinské čtenáře je běžnější jít si koupit novou básnickou sbírku, kdežto u nás se to myslím považuje za projev jistého podivínství.
Co současná tvorba?
Ukrajinská literatura dnes nabízí široké spektrum témat i tvůrců, ne všechno je ovšem bohužel přístupné v českém překladu. Mám-li zmínit jednoho konkrétního autora, vybral bych Serhije Žadana – básníka, prozaika a muzikanta z východoukrajinského Charkova. Ne že by vyprodával stadiony, ale nemá problém vyprodat lvovskou operu. Jeho básně si získaly neobyčejnou popularitu, některé pasáže doslova zlidověly. O tom si myslím mohou žijící čeští básníci nechat jen zdát. Polská akademie věd ho nedávno dokonce nominovala na Nobelovu cenu za literaturu. Český rozhlas s ním mimochodem minulý týden nahrál neobyčejně úspěšný díl podcastu Vinohradská 12. Vypráví o životě v Charkově, který teď leží takřka na frontové linii.
Zvýší současné události naši orientaci a zájem o ukrajinskou literaturu?
Těžko odhadovat. Možná to bude stejné jako v roce 2014. Nevím, kdy válka skončí a jak skončí. Nedá se vyloučit, že přeroste v globální konflikt, který akademické diskuse na téma ukrajinské literatury odsune na vedlejší kolej. Na stránkách oficiální ruské agentury RIA Novosti v neděli vyšel článek, kde se píše, že cílem Ruska musí být to, aby zmizel vůbec samotný název Ukrajina. Takže si nedovoluji předvídat, co bude za rok.
Můžete se zmínit o některých překladech?
S kolegou a kamarádem Alexejem Sevrukem jsme přeložili sbírku povídek Serhije Žadana Big Mac, ta vyšla v roce 2011, to byl můj první knižně vydaný překlad. Pak román ukrajinského postmodernisty Jurije Andruchovyče Moskoviáda. Ten je nyní překvapivě aktuální. Andruchovyč ho napsal v roce 1992 na základě svých zážitků ze studia v Moskvě na sklonku perestrojky. Mimo jiné v něm popisuje fantaskní shromáždění ruských patriotů, kteří v okamžiku rozpadu impéria už přemýšlejí o jeho budoucí obnově. Sejdou se tam nejen všichni živí představitelé těchto „vlasteneckých sil“, ale i ti nežijící. Třeba Minin a Požarskij, kteří v 17. století zachránili Moskvu před Poláky, carevna Kateřina Veliká nebo vojevůdce Suvorov. Přítomen je i Lenin a všemu vévodí tajemná postava s černou punčochou na hlavě, která hlásá, že impérium se musí jednou navrátit: „Myšlenka nezávislosti, tfuj, utrpí celosvětový krach a v lidském vědomí bude postavena na roveň fašismu nebo dokonce sexuálním úchylkám.“
Až mrazivě prorocké. Pod punčochou bych si uměl představit Putina.
Můžete si představit kohokoli bez tváře.
Miroslav Tomek
|
