Máte už v sobě olympijskou náladu?
Markéta Nausch Sluková (MNS): Je pravda, že už se to blíží. Ale po loňském odkladu se trochu bojím se těšit, kdyby se náhodou ještě cokoli stalo. Realita to pro mě bude, až si sedneme do vládního speciálu 16. července a poletíme do Tokia. Ale trochu už mi v hlavě olympiáda pracuje. Myslím, že ještě větší obrátky vše nabere, až budeme znát los skupin, tedy konkrétní soupeřky. Možná pak začnou i víc pracovat nervy. To by mělo nastat v nejbližších dnech.
Barbora Hermannová (BH): Mám to podobně jako Maki. Čím víc se olympiáda blíží, tím víc se myšlenky a představy upínají k tomu, jak by to tam mohlo vypadat a jak bychom mohly hrát.
Je výhoda, že soupeřky dobře znáte z různých turnajů, takže po losu se budete moct zaměřit v přípravě na konkrétní páry?
MNS: Je pravda, že ve špičce Světové tour, která se objeví i na olympiádě, hrajeme už několik let a také naše soupeřky. Hlavně trenér bude hned vědět a bude schopen říct, na koho co plus minus platí. Ale zase poslední dobou se až tolik turnajů nehrálo, takže ne všechny analýzy budou aktuální. Budeme muset zohlednit i fakt, kam se dvojice posunuly.
Zkuste se za těmi pěti lety od poslední olympiády ohlédnout. Jak byste to období zhodnotily?
BH: Udělaly jsme velký posun ve vývoji našeho týmu. Na začátku jsme po půlroční spolupráci vyhrály turnaj Světové série a pak jsme ještě několikrát na téhle tour uspěly. Na třech mistrovstvích Evropy jsme se vždy dostaly aspoň do semifinále. Byly jsme druhé, třetí a čtvrté. V roce 2018 jsme dokonce byly týden v čele světového žebříčku, což byla třešnička na dortu a odměna za naši práci. Myslím, že do špičky patříme stále a pořád umíme potrápit nebo i porazit nejlepší týmy na světě.
Vy jste, Markéto, chtěla už loni po původním termínu olympiády zakládat rodinu. Ale ještě jste plány o rok odsunula. Byly právě hry v Tokiu tou největší motivací?
MNS: V momentě, kdy se loni na jaře vyhlásilo odsunutí olympiády, přišly momenty zklamání a rozčarování. Já jsem typ člověka, který má rád plány a vize. Moje hlava už byla nastavená na založení rodiny a najednou se přidal ještě jeden celý rok navíc. Po třicítce už to není jen tak i s ohledem, že jsem si prošla nějakými zraněními. Ale věděla jsem, že olympiáda byla náš týmový sen a cíl. Proto jsme tvrdě pracovaly a nechtěla jsem se toho vzdát. Tak jsme se domluvili s manželem, který je zároveň trenérem, že by bylo hezké dokončit olympijský cyklus a uzavřít tu kapitolu.
Loni v létě vše vypadalo ohledně koronaviru nadějně, ale pak přišlo další období nejistoty. Jak těžké bylo se připravovat dál a věřit, že letos olympijské hry opravdu budou?
BH: Celkově byl poslední rok a půl hrozně náročný, co se týče jakéhokoli plánování. Všichni vrcholoví sportovci chtějí především sportovat a hledáme způsoby, jak trénovat a závodit. Ale klacky, které nám byly hozeny pod nohy, byly občas až moc. Byla jsem ráda, že se loni v létě rozjela alespoň česká tour. Měly jsme možnost hrát před českými fanoušky, což se nám za ta léta moc nestávalo. Nakonec bylo fajn si zahrát aspoň několik turnajů také ve světě. Do přípravy jsme šly naplno, jako bychom měly naplánovanou jakoukoli jinou sezonu, s tím, že uvidíme, jak se vlastně situace vyvine.
Kolik turnajů přibližně ze Světového okruhu se nakonec nekonalo?
MNS: Často Mezinárodní volejbalová federace vyhlásí kalendář na nový rok, ale postupně různé turnaje odpadávají. To bylo i před covidem, ale s ním se jich zrušila tak polovina. Loni se toho moc neodehrálo, a tak musela letos federace do půlky června stihnout uspořádat aspoň šest turnajů, aby mohla zanechat kvalifikační systém pro Tokio, jak ho dříve vyhlásila. To se nakonec stihlo.
Pojďme do Tokia. Vy jste tam předloni jeden turnaj v létě odehrály. Jaké jsou tam podmínky?
BH: Měly jsme štěstí, že jsme si to mohly vyzkoušet. Byla to zajímavá zkušenost. Je tam hodně teplo, a co ještě dodává na intenzitě, je vysoká vlhkost. Už sám o sobě je náš sport poměrně náročný, ale v té vlhkosti je to masakr. Místo jako takové je pěkné, je umístěno v jedné zátoce. Byl tam dobrý písek a můžeme čekat, že i zázemí Japonci vyšperkují. Slyšela jsem, že místní olympiádou dost žijí, že je to vidět na každém kroku. Věřím, že vše dobře zorganizují a i se současnou situací se poperou. Snad to pro ně bude odměna za starosti, které jim koronavirus přinesl.
Jak se dá na beachvolejbalovém kurtu s velkým vedrem bojovat?
BH: Nejzákladnější je dobrá fyzická příprava. Je důležité tělo specifickým tréninkem připravit na zátěž, kdy si pak stoupne v horku na písek. Jde o různé intervalové tréninky. Náš sport je plný rychlých akcí, skákání a padání, takže tepová frekvence často vyskakuje poměrně vysoko. Také je dobré si vyzkoušet v některých zemích na pár týdnů podobné podmínky. Měly jsme v plánu jet do Brazílie, to bohužel nevyšlo, ale každoročně jsme jezdily do Kapského Města. Letos bylo velké vedro v mexickém Cancúnu. Bude to v Tokiu náročné, ale podmínky budou pro všechny stejné.
MNS: Také je v podobných podmínkách nutné řešit množství vypocené tekutiny, aby člověk dostal pak adekvátní objem zpátky do sebe, tomu napomáhají i iontové nápoje. Také se ve velkém teplu trochu jinak rozcvičujeme. Nejsme třeba tak dlouho přímo na písku. Budeme mít i chladicí vesty od Českého olympijského výboru.
Turnaj trvá téměř po celou dobu konání olympijských her. Jak budete trávit volno v bublině?
MNS: Nejdříve se hraje systémem skupin a pak následuje play-off. Hraje se navíc jen na centrkurtu, proto je turnaj poměrně dlouhý a vždy máme den pauzy. Takže ve srovnání třeba se sprintery tam nejedeme na svých deset sekund běhu, ale máme čas se dostat do herní pohody. Co se týče bubliny, už jsme v ní absolvovaly všechny kvalifikační turnaje. Byly jsme jen na hotelu a kurtech, takže na to jsme poměrně zvyklé. Na olympiádě to bude ale smutnější s vědomím, že by se člověk normálně šel podívat na jiné sporty a využil program olympijské vesnice. Kdyby se ale zrušila, bylo by mezi sportovci mnoho zlomených srdcí. Priorita je uspět v našem sportu. Co se týče volného času, čteme, koukáme na filmy, spíme, cvičíme. Hrály jsme i karty, ale občas jsme neznaly pravidla.
Do dějiště odlétáte s týdenním předstihem. Bude to stačit na aklimatizaci?
MNS: Musí to stačit. Jsme zvyklé i na kratší aklimatizační podmínky. Časový posun už celkem zvládáme, druhá věc je se přizpůsobit podmínkám, co se týče horka, o kterém jsme mluvily. Bude to i trochu o hlavě. Když si mozek myslí, že už nemůže, tělo ještě kapacitu má.
Dá se už říct, jaké máte cíle pro samotný turnaj, nebo počkáte na zmíněný los skupin?
MNS: Na olympiádě není lehkých soupeřů. Možná když chytneme někoho z Afriky, tak to asi bude lehčí soupeř, ale jinak je to od domácích přes Ameriku či Evropu všechno velká kvalita. Plus světová šestnáctka, která se kvalifikovala přes žebříček, o tom netřeba ani mluvit. Opravdu hodně záleží na losu, můžeme mít i soupeřky, se kterými zrovna nemáme dobrou bilanci, nebo zase naopak. Určitě bychom si ale chtěly vylepšit pozici z Ria, kde jsme vypadly v předkole play-off. To by byl pro mě skromný cíl. Sen by byla účast v semifinále a boj o medaile, ale cesta k tomu bude dlouhá.
Jak se vám líbí nástupová kolekce, která se představovala minulý týden?
BH: Měla jsme možnost si ji vyzkoušet na víkendu olympijského týmu a pak nám ji dělali na míru. Materiál je příjemný, jsem ráda, že jako holky budeme mít šaty. Nápad vyzdvihnutí české tradice včetně krojů se mi moc líbí. Když vše propojili s modrotiskem, který k nám přišel z Japonska, a přidali vějíř, má celá kolekce hezký příběh.
Vy jste zmínily, že jste tým. Obecně se říká, že Česká republika nebude mít v Tokiu týmové zastoupení, pokud nyní neuspějí basketbalisté, je to tedy chybné tvrzení?
MNS: Je to dlouhodobý boj. Když se třeba vyhlašuje sportovec roku, jsme mezi jednotlivci. My jsme víc tým než jednotlivci, i když malý. A vlastně nevíme, proč jsme mezi jednotlivci. Je to citlivé téma. Mohlo by se začít psát o tom, že Češi budou mít na olympijských hrách týmové zastoupení.
