Už několik měsíců funguje Pohřební Ateliér. Jak jste zatím s konceptem spokojeni?
Ateliér sídlí v původním hrobnickém domku Evangelického hřbitova na Vinohradské třídě, přímo proti strašnickému krematoriu. Vznikl hlavně proto, aby poslední rozloučení znovu dostalo otevřenou, osobní podobu a také čas a pozornost, jakou si zaslouží. Svatebních ateliérů, které vám pomohou do nejmenších detailů naplánovat svatbu podle vašich představ, najdete mnoho, ale chcete-li se podobně osobním a citlivým způsobem rozloučit se svým blízkým, zpravidla narazíte na řadu různých překážek. Ateliér dopřává pozůstalým čas, bezpečný prostor a hlavně svobodu zařídit celý obřad po svém – pohřební služba se zde stává službou v pravém slova smyslu. Zkušenosti uplynulých měsíců nám dávají naději, že se změna daří. Ateliér je první vlaštovkou – a jeho principy chceme postupně přenášet také do všech konvenčních sjednávacích kanceláří.
Je v plánu v Ateliéru i nějaká akce pro širokou veřejnost?
V uplynulých týdnech byl Ateliér součástí festivalu Open House, prvního června proběhne výstava smuteční floristiky, chystáme přednášky a veřejné diskuze. V Ateliéru postupně vzniká i odborná knihovna zaměřená na témata umírání, smrti a pohřebnictví, návštěvníci se tu budou moci seznamovat i s širší nabídkou ekologických a designových pohřebních produktů.
Ateliér je určený nejen těm, kteří chtějí rozloučení pojmout méně tradičním způsobem, ale i lidem, kteří při pořádání pohřbu třeba teprve hledají vhodnou inspiraci.
V Praze má vzniknout Louka vzpomínek. Co si pod tím lze představit?
Louka vzpomínek navazuje na přírodní hřbitov Les vzpomínek, který je od roku 2015 součástí Ďáblického hřbitova. V Lese je možné uložit zpopelněné ostatky ke kořenům stromů. Louka bude sloužit pro pohřeb těla zemřelého v rakvi z proutí, surového dřeva nebo z jiného přírodního materiálu. Nebudou zde náhrobky, opravdu půjde o květinovou louku. Inspirací nám byl koncept „přírodních“ nebo „zelených“ pohřbů, který je v zahraničí zavedenou alternativou tradičních pohřbů. Po vzoru zahraniční praxe bychom navíc chtěli dosáhnout legislativních změn, které umožní pohřbívat způsobem, který bude k přírodě ještě šetrnější.
Zmiňovaná udržitelnost je velkým tématem...
V pohřebnictví, stejně jako v jiných oborech, najdeme postupy, které jsou k životnímu prostředí zcela bezohledné, i jejich ekologické či alespoň ekologičtější alternativy. HPS se v posledních letech snaží lépe nakládat s odpady, lépe hospodařit s vodou, systematicky se věnujeme péči o zeleň, zabýváme se tím, jak využívat zbytkové kremační teplo. Současně pozorně sledujeme světové trendy, které hledají šetrnější alternativy – a to i k energeticky náročným kremacím. Málo se mluví o tom, že pražské hřbitovy samy o sobě představují unikátní ekologický potenciál: 33 hřbitovů, o něž se staráme, má v úhrnu rozlohu víc než 130 hektarů a roste na nich přes dvacet tisíc stromů. Hřbitovy se tak v budoucnosti mohou uplatnit i jako jeden z prvků klimatické odolnosti a napomoci adaptaci města na změnu klimatu.
HPS se ale nevěnují jen novým projektům. Rekonstrukcí prochází například Olšanské hřbitovy. Co je její součástí?
Restaurátoři dokončují práce na hrobech důstojníků císařské armády na IX. Olšanském hřbitově, začíná revitalizace celého 9. odd. na III. hřbitově. Budeme také rekonstruovat v pořadí již pátou kaplovou hrobku – ta bude sloužit jako atypické kolumbárium. V červenci se na hrob purkmistra Skramlíka po 30 letech vrátí Myslbekova socha sv. Jana Křtitele. Řada projektů se teprve připravuje, zmíním alespoň rekonstrukci chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice, rekonstrukci rondokubistických kolumbárií – vůbec prvních, která byla v Praze postavena. Bývalou krásu chceme vrátit také Ústřední obřadní síni.
Vizualizace rozšíření hřbitova v Hostivaři. Úpravy mají být hotové asi za rok.
Často se zmiňujete, že hřbitovy nejsou jen depresivním místem, ale mohou být třeba také cílem vycházek nebo galerií pod otevřeným nebem. Daří se vám lidi o tom přesvědčit?
Myslím, že pohled na hřbitovy se v posledních letech hodně proměnil, ostatně stejně jako přístup společnosti k otázkám smrti a umírání. Už dávno se nejedná o žádné společenské tabu. Existuje řada spolků, které se těmito tématy zabývají, oblíbené jsou komentované vycházky po hřbitovech a různé kulturní akce, mnozí lidé hřbitov vnímají především jako park. V současnosti tak naopak někdy považujeme za důležité připomínat, co je primární funkcí hřbitova.
Mimochodem, jak je to v metropoli s místem na hřbitovech? Je potřeba stávající pohřebiště rozšířit?
Celkově je v Praze hrobových míst dostatek, ale volná místa nejsou rozmístěna rovnoměrně. Míst se nedostává hlavně na menších hřbitovech – třeba na šáreckém hřbitově nebo na Vyšehradě. Stává se, že na některém hřbitově není k dispozici určitý konkrétní typ hrobu – většinou urnový – nebo třeba místo v kolumbáriu. Tak je tomu například na Hostivařském hřbitově, který v letošním roce rozšiřujeme o vsypovou louku a atypickou kolumbární zeď.
