metro.cz

Počasí v Praze

10 °C / 16 °C

Sobota, 21. října 2017. Svátek má Brigita.
Martina Marková
Další 2 fotografie v galerii
Martina Marková | foto: Archiv Martina MarkováMetro.cz

Snažím se propojit vše, co jsem se v životě naučila, říká Marková

16. ledna 2017  5:58 Iveta Benáková Metro.cz
Díky účasti v show Stardance, kde předloni tančila s hercem Markem Taclíkem, se dostala do povědomí i široké veřejnosti. Martina Marková však v tanci sbírala úspěchy už od dětství, nyní se snaží své zkušenosti předávat dál. A to jak ty taneční, tak ty spojené s fitness.

Jak jste se k tanci dostala?
Byla jsem pohybově nadaná a měla jsem dobrý hudební sluch. Kromě kroužků jako piano či zpěv jsem moc chtěla chodit na gymnastiku, ale tam měli bohužel plno. Ve dveřích naproti se ale vyučoval tanec, tehdy jsem vedla zrovna bráchu do houslí, tak ho hned zapsali jako mého tanečního partnera.



Fotogalerie

Bavilo vás to?
Po půlroce nás to bavit přestalo, protože jsme měli pocit, že jen šlapeme zelí. Tatínek ale tehdy řekl, že konec nepřipadá v úvahu, a přehlásil nás do jiného klubu, kde už to brali trochu vážněji. Během týdne jsme sestavili choreografie a vyjeli na soutěž. Brácha měl tehdy ruku v sádře, ale i tak jsme skončili čtvrtí, což nás nakoplo. Soutěžení tanci i tréninku dodalo náboj a do roka jsme získali první titul.

Říkala jste, že tancovat s bratrem bylo štěstí, ale nebyla to někdy i komplikace? Třeba se v rumbě kolem něj svůdně svíjet...
Když se mě na to někdo ptal před lety, neuměla jsem odpovědět. Vždy jsem říkala, že jsem tancovala jenom s bratrem a nedokážu to tedy porovnat. Když jsem poté tančila v profesionálech s jiným partnerem, zjistila jsem. že je to vlastně pro mě dost stejné, je to jako herectví. Člověk je tak zacílený na to předat to co při tanci cítí a vidí tam jen toho svého parťáka, že úplně nevnímá, jestli je to bratr, přítel nebo někdo jiný.

V 19 letech jste přešla od amatérů k profesionálům, proč tak brzy?
Měli jsme velmi intenzivní kariéru. Většinou se končí klidně i ve třiceti či čtyřiceti. Můj vzestup byl ale raketový, vyhrála jsem všechny republikové kategorie a byla i nejmladší mistryní republiky v dospělé kategorii. Pak jsme ale měli s bráškou pocit, že potřebujeme novou inspiraci a naše cesty se rozešly. Odešla jsem do Polska, kde jsem byla vicemistryní a následně 25. na světě.

A proč jste tedy skončila?
Bylo to náročné, každý víkend v jiné zemi, trenéry jsme měli především v Hong Kongu a v Londýně, takže jsme přelétávali neustále mezi světadíly. Když jsme netancovali my, tak jsme trénovali naše svěřence nebo jsme školili v zahraničí. Prostor pro osobní životy tam v podstatě nebyl žádný a já z toho byla dost unavená. Dala jsem si pak potřebnou pauzu a čekala, zda mi tanec bude ještě chybět. K soutěžní kariéře jsem se již nevrátila.

Tanec už vás tedy neláká?
Samotný prožitek z tance je pro mě drogou, která mě láká stále, ten kolotoč okolo soutěžního života, změny časových pásem a vybalování kufrů už tolik ne. Měla jsem pocit, že žiji dvakrát rychleji což bylo dost unavující. Začala jsem se věnovat naplno trenérství, které mě velmi baví. Vystudovala jsem nástavbu psychologie a pedagogiky. Hledala jsem, co dalšího bych mohla svým párům předat, hlavně i z toho, co kdysi chybělo mně.

Nyní se ale věnujete i fitness, jak jste se k tomu dostala?
Chyběla mi ambicióznost, dril a disciplína. Vždy jsem měla soutěž a k té jsem vše směrovala, pak byl zase nový cíl – ačkoliv na úrovni, na které jsem byla já, už samotný tanec nestačil. Měli jsme hodiny herectví, atletického trenéra, chodili na přípravku na baletní konzervatoř. V tanci se jedná především o porozumění tělu, jak funguje a jak ho co nejlépe ovládat. Fitness pro mě tedy bylo pak logicky tím, k čemu jsem měla nejblíž.

Jak ale přišlo to, že to nebyl jen doplněk ke kondičce, ale další váš zájem?
Říkala jsem si, že když se posilování věnuji i tak každý den, chtěla bych tomu daleko více rozumět. Domluvila jsem se s trenérkou, která mi říkala, při kterém cviku zapojuji jaký sval, na co si mám dát pozor. Začalo mě to bavit, protože stejně jako v tanci, se i takto člověk učí, kde ovládat jaký sval na těle. Další věc byla, že během kariéry jsem moc neřešila, co jím a když jsem pak neměla závodní dryl, tak jsem začala logicky přibírat..S fitness souvisí i nauka o stravě, z čeho se skládá, jak to na tělo působí. A celý tento proces byl pro mě velmi zajímavý.

Změnila jste životní styl?
Absolutně. Začala jsem o jídle přemýšlet. Nejsem fanatik, že bych řešila každé sousto, ale vím, co to s tělem udělá. Lidé kolikrát nevědí, že můžou jíst víc, ale něčeho, řekněme, pro ně správného a radši se trápí hlady. Snažím se v tomto lidem pomáhat.

V čem často chybují?
Říká se zdravý životní styl, ale hodně lidí si plete „zdravé“ a „dietní“, obézní člověk klidně může jíst zdravě. Když chcete zhubnout a každé ráno si uděláte fresh z několika pomerančů, je to sice zdravé, ale ne dietní, protože obsah cukru je velmi vysoký.

Propojujete i fitness s tancem?
Ano, podle mě tady tanečníkům velmi chybí fyzická připravenost. Nedělám z nich kulturisty, ale lidi, kteří umí svaly ve správnou chvíli využívat. Zároveň Kulturisté a závodnice fitness zase potřebují zvládat dokonalou pohybovou koordinaci, ladnost a velmi dobře natrénovanou prezentaci. Pohybová průprava i svalová připravenost nachází tedy v obou sportech velké uplatnění.

Soutěžíte ve fitness?
Soutěžila jsem v kategorii bikiny fitness, ale bylo to spíš kvůli tomu, abych na sebe vyvinula jistý tlak. Také jsem chtěla vše absolvovat, abych přesně věděla, jak tělo v takové přípravě funguje. Bylo to velice náročné. Byly i dny kdy jsem nevypila ani kapičku vody, to byl souboj s pudem sebezáchovy, to bylo hodně těžké. Ale zjistila jsem, že i při strašně malém množství jídla se dá velmi dobře žít. Mnoho z nás jí velmi často prostě jen pro zábavu nebo z nudy a tělu přitom stačí velmi málo, aby fungovalo tak, jak má.

Já mám ale pocit, i jak to popisujete, že zdravá strava a soutěže ve fitness nejdou moc dohromady.
V každém sportu, který se dělá již na vrcholové úrovni se dá o tom či je dravý polemizovat. Závodní fitness dieta určitě zdravá není. Já jsem žila poslední měsíc před soutěží na tresce upravené na vodě a přesně odváženém množství brokolice. Což není zdravé a ani dlouhodobě udržitelné. Člověk by se měl z jídla i těšit. Chce to velké sebezapření a disciplínu a tento sport k ní určitě člověka vede. Neříkám, že už nikdy soutěžit nebudu, ale teď to není aktuální otázka.

Jak se tedy snažíte skloubit vše, co umíte?
Založila jsem program BodyHunters, který staví mimo jiné tým vrcholových sportovců. Obsahuje také on-line program „elektronického trenéra“, který sestavují profesionálové z oboru a podle něhož můžou cvičit a zlepšovat fyzičku ať už úplní začátečníci, nebo lidé, kteří nemohou mít osobního trenéra či možnost navštěvovat skupinové lekce – z časových nebo jiných důvodů. BodyHunters také vytváří propagační a motivační materiály, organizuje sportovní semináře nebo lekce fyzické přípravy pro veřejnost a mnoho dalšího...

Nevadí vám, že u toho nejste vidět? Profesionální tanečník musí být i exibicionista a najednou jste v pozadí?
Jsem velký exibicionista, svým způsobem to ještě i vyhledávám. Hrála jsem v Polsku v seriálu, dělala jsem několik reklam pro zahraniční firmy, ale využívám i další nabídky. Teď jsem spíš „hladová“ ne po tom, být vidět, ale pomáhat ostatním. Mým snem odmalička nebylo být první a mít medaili, ale něco tady po sobě (kromě dětí) zanechat.

Takže pozice manažerky vám vyhovuje...
Věřím, že BodyHunters je ta správná cesta. Víte, já když jsem byla malá a byla jsem talentovaná, mamka vlastně nevěděla, na jaký sport mě dát. A já dávám dohromady partu profesionálů, kteří jak dítěti, tak rodičům poradí , co je k danému sportu potřeba, kolik co stojí, co obnáší a jestli k tomu má dítě vůbec dispozice. A já chci nabídnout co největší zázemí, které si myslím, že v Česku chybí.

Bylo součástí touhy, že chcete být vidět i to, že jste se zúčastnila předloňské řady taneční show Stardance?
Účast v oblíbeném televizním pořadu StarDance je určitě úžasná výzva. Pro mě to především byla nenahraditelná zkušenost. V Americe a mnoha dalších zemích se profesionální tanečníci neobměňují, tedy už vědí, co je čeká, a jsou na to připraveni, mají to jako práci na plný úvazek. U nás jsou nějaké stálice, ale vždy se objeví několik nováčků proto, aby to bylo i divácky zajímavější. Spoustu věcí jsem se učila za pochodu a některé se dozvěděla i na poslední chvíli. Můj partner Marek Taclík ale samozřejmě na mě, jako na profesionála, spoléhal. Bylo to někdy dost stresující pro nás oba, ale koneckonců jsme to vždy perfektně zvládli.

Platí, že během doby soutěže člověk nestíhá moc jiných věcí?
Úplně, člověk na půl roku vystoupí z běžného života, najednou tráví spoustu času mimo domov s někým novým. Navíc o tom také pořád přemýšlíte, takže moje rodina nežila ty měsíce se mnou, ale s jakousi osobou, která pořád řešila, jak je sestřihaná muzika, jak přizpůsobit choreografii Markovým bolavým kolenům nebo aby kostýmy pasovaly k hudbě. Psychicky to bylo náročné období, ale vynaložená práce pak stála vždy za to.

Říká se, že díky tomuto pořadu mají lidé větší zájem o tanec, souhlasíte s tím?
Lidé sice mají k tanci blíž, ale zase mají bohužel trochu zkreslenější názory. V televizi vidí, jak celebrita, která je třeba tancem úplně nedotčená, se za pár dní naučí zatančit na 10 bodů z deseti. Jenže ve skutečnosti umí jen tu naučenou choreografii. Potom se lidem v kurzech jen těžko vysvětluje, že tanec je vlastně hrozná a nekonečná dřina a základní krok je třeba pilovat mnoho hodin, když v televizi vidí týden co týden někoho, kdo se to naučil za pár dní.

Pomohlo vám Stardance pracovně?
Pro mě to bylo dobré v tom, že já předtím tři roky žila v zahraničí. Během soutěže mi lidé volali a divili se, že už jsem zpátky v ČR. Takže nabídky jsem dostala, ale ne kvůli soutěži, ale protože jsem takto vlastně i dala vědět, že už jsem zpátky.



Komentáře

Hlavní zprávy

V holešovickém muzeu medvědů bude i stoletý

Lucie Němcová z Medvědária Praha
vydáno 21. října 2017  17:21

V Praze vzniká netradiční muzeum. Bude plné plyšových medvědů. Lucie Němcová z Medvědária Praha vysvětluje, jak nápad vznikl.  celý článek

Knižní tipy: Povinná četba na podzim

Záludné léto, Ben Aaronovitch
vydáno 21. října 2017  13:28

Je libo myši z Ušína, kouzelnického policajta nebo snad japonskou kulturu?  celý článek

Košer želé i pudink nezaměstnaného

Javorový sirup
vydáno 21. října 2017  11:55

Sladký javorový sirup je zdravý poklad, který bychom si měli hýčkat. Věděli jste ale, že věhlasné javorové stromy v Kanadě nebo Severní Americe dávají...  celý článek

Test kabria Mini Cooper: Hbitý lovec paprsků

Střecha je dole za 18 sekund. Proudění vzduchu zabraňuje deflektor.
vydáno 21. října 2017  9:37

Pochytali jsme poslední zbytky slunce, stáhli střechu a prohnali vítr kokpitem kabria Mini John Cooper Works.  celý článek



Vaše fotky z Prahy

Máte pro nás zajímavý tip nebo Vás něco trápí a my Vám můžeme pomoct?

Napište nám