metro.cz

Počasí v Praze

7 °C / 17 °C

Sobota, 23. září 2017. Svátek má Berta.

Snílci z Česka kolonizují Bali

25. března 2017  15:58 Marek Peška Metro.cz
Chci vyrazit na Bali! Naučit se surfovat! Chci vypadnout z Česka! i takové komentáře lze najít na diskusních fórech pod tématy, která se věnují pobytu nebo životu na Bali. Indonéský ostrov se v poslední době těší obrovskému zájmu středoevropských suchozemců.

Moje kamarádka, která většinu zimy tráví ve švýcarském Davosu a léto zase v Portugalsku, mi po návštěvě indonéského ostrova nadšeně řekla – Bali je krásné a plné Čechů! A tak mě napadlo se tam po kolonizátorech z Česka trochu podívat.



„Bali a Češi? Všichni se znají. To je další díl seriálu Beverly Hills 90210,“ směje se Veronika Dubová, která tu žila sedm let a teď na Bali pořádá kempy jógy. Na ně jezdí i známé tváře, třeba herečka Aňa Geislerová. Co Čechy na tomto koutu světa mezi Čínou a Austrálií tolik láká?

Na internetu najdete hromadu informací o tom, jak se tam dostat a co na Bali dělat. Sehnat Čechy, kteří tam dlouhodobě žijí, už tak jednoduché není. Nemají moc času dělat rozhovory, zrovna třeba surfují na moři nebo zdokonalují svůj byznys. I tak se povedlo posbírat příběhy čtyř našinců: Aleše Tůmy, Veroniky Dubové, Kláry Marvanové a Karolíny Řehulkové, kteří vám představí Bali tak, jak ho nejspíš neznáte. A zřejmě o něm budete do budoucna přemýšlet. Stejně jako já. Občas mě škrtá myšlenka vypravit se tam a třeba tam na stará kolena zůstat. Jak se tam tedy žije? Jak se tam podniká? Na co si dát pozor? Všichni se shodují v jednom: pokud byste snad někdy přemýšleli o tom, že byste na Bali chtěli žít, připravte se na to, že život tam je setsakra jiný.

Aleš Tůma

Fotogalerie

Jeden z prvních frajerů z Česka, který před sedmnácti lety zjistil, že by to mohlo být skvělé místo pro práci. Ačkoli tu nežije nastálo, jezdí sem na delší čas. Pořádá zde surfkempy, tedy kromě dalších destinací, jako je Senegal, Kanárské ostrovy, Srí Lanka, Maroko nebo Fidži.

„Do té doby jsem v Asii byl jen v Thajsku a Nepálu a chtěl jsem se do Indonésie vrátit. Tenkrát jsme zůstali právě tady a jsem za to rád,“ říká Aleš. Před sedmi lety tu udělal svůj první surfkemp. A mělo to velký úspěch, doposud lidé znali spíše surfové kempy v Evropě a tohle byl velký posun do exotiky.

„Baví mě ta kombinace surfování a zároveň cestování, které bylo mojí vášní. Lidé se na surfkempu naučí nejen surfovat. Ostrov Bali má rozhodně co nabídnout – jedny z nejlepších vln na světě, staré hinduistické chrámy nebo vodopády a nádhernou přírodu,“ pokračuje Aleš, kterého jsem zrovna zachytil v Senegalu.

„Na Bali žije asi pět set Čechů, ale možná jich tu bude více. Mají tam svoje hotely, penziony, surfové a potápěčské školy, pracují jako průvodci pro cestovní kanceláře nebo jen žijí na Bali a pracují na dálku jako grafici či v jiném oboru,“ představuje ráj na zemi. Sám sem plánuje přesídlení natrvalo.

„Možností je spousta, dveře otevřené a životní náklady třetinové než u nás. Ale podobně smýšlejících lidí je čím dál více, chce to dobře promyslet a najít si správné místo,“ říká dvaačtyřicetiletý muž, jehož surfkempy mají základnu na poloostrově Bukit na jihu ostrova.

Veronika Dubová

Její cesta na Bali vedla přes Austrálii, kde rok pilovala angličtinu. Makala jako každý chudý student. V Sydney na pláži roznášela drinky a tam se zamilovala do surfování. Když se vrátila zpátky do Česka, nevěděla, co dál. „Po Austrálii jsem se plácala doma po brigádách a rozešla jsem se s přítelem, tak jsem si zabalila kufr a odjela na neurčitou dobu za kamarádem na Bali, který tu měl jeden z prvních surfhousů pro českou komunitu,“ představuje svůj první kontakt s rájem. Bylo to před deseti lety a zamilovala si to tu hned. Bohužel se v té době na Bali objevilo i obrovské množství turistů a dalších cizinců, co se tu usadili natrvalo.

„Pláže byly panenské, nevedly k nim ani silnice. Pomalu nebyl internet, takže lidi nedávali fotky na Facebook a všichni Indonésii brali jako totální trosečnický ostrov, kde běhají domorodci s kokosy na hlavě,“ směje se Veronika. Ta tu pořádá kurzy jógy. Začínala ale od píky. Vyřídila si stipendium na místní univerzitě Udayana, kde se naučila indonéštinu. Později začala podnikat. Mimo jiné klientům zařizuje výlety, půjčuje motorky, dává tipy na tajné pláže. Jak se tam vůbec dá uživit?

„V restauracích jako výpomoc či management. V hotelu. Na českých surfhousech jako housemaster. A určitě se tam uplatní i výborný kuchař se zkušenostmi, dýdžej nebo instruktoři jógy. U všeho ale potřebujete vízové povolení. Velké firmy si neberou zaměstnance bez povolení, kvůli kontrolám z imigračního,“ přibližuje. Důležité je mít dobré vztahy s „lokály“, jak se říká místním obyvatelům. A všichni naši dobrodruzi z tématu o Bali se shodují: Musíte respektovat jejich náboženství, hodnoty a kulturu, chovejte se pokorně. Nezapomeňte, že tady silně vládne hinduismus, mají tu své obřady.

„Každý den lidé dávají dary bohům před své domy a modlí se. Všude voní tyčinky, na ulicích pobíhají malé děti se sourozenci, rodina žije pohromadě celý život. Její nejstarší členové hlídají děti, vydělané peníze se poctivě dělí mezi všechny. Tam neexistuje dát babičku do domova důchodců, rodina je číslo jedna. I když vědí, že mám iPhone nebo dražší motorku, nezávidí. Jsou šťastní tak, jak jsou,“ popisuje život lokálů. Sama říká, že ani nemá touhu sledovat dění na Facebooku nebo zprávy z Česka.

„U moře moc neřešíte, jestli je zvolen ten, nebo tamten, rozčílí vás to, ale za pár hodin jdete do vody a moc už nad tím nepřemýšlíte,“ tvrdí. Veronika nám prozrazuje své oblíbené místo. Je to pláž Gunung Payung na jihu Bali, která je i přes velký nával cizinců stále klidná. „Miluju sem jít brzo ráno surfovat, potkáte tu jen pár rybářů. Když se rozhlédnu na panenský klid a přírodu kolem, nikoho nevidím. Magické místo, kde si vždycky uvědomím, jak úžasně jsem si ten život zařídila,“ uzavírá Veronika.

Klára Marvanová

Cestujte. Hodně vám to dá a Bali se vám otevře víc, než si myslíte. To mi Klára řekla jako první věc.

„Češi jsou stále ufrfňaní, přála bych si, aby více poznávali svět.“ Klára je typický příklad obyvatele střední Evropy, kterého do světa vedla chuť odstřihnout se od uprděnosti. Stejně jako většina Čechů se sem dostala díky několikatýdenní dovolené, a to v roce 2013. „Když jsme se s přítelem rozhodovali, kam půjdeme do světa, měli jsme v plánu zkusit život v různých světových destinacích. A proč jsme se tak rozhodli? Důvodů bylo několik a budou znít asi jako klišé. Nicméně i my jsme chtěli dělat něco, co je pro nás smysluplné. Oprostit se od hektického života s bydlením v centru Prahy, s pracovním telefonem na uchu a prostě víc žít,“ říká zcela otevřeně Klára, kterou k odchodu z Česka vedla také politická situace a všeobecný český negativismus.

Její nový život na Bali začal podobně jako u dalších lidí z našeho tématu. „Založila jsem cestovní agenturu. Díky ní teď mohu posílat lidi na dovolené jejich životů a jsem proto nesmírně šťastná. Jako bonus se snažím lidem dávat tipy, jak cestovat po vlastní ose a také jak žít v cizině, jak se k tomu odpíchnout, co to obnáší,“ říká.

A jestli je život na Bali náročný? „Jak pro koho. Jste-li velmi pracovití, schopní, otevření změnám, přizpůsobiví a empatičtí, pak to náročné nebude. Máte-li dojem, že přijedete a ostrov se o vás postará sám, nic vlastně neumíte, nejste podnikaví, vadí vám cizí kultury a náboženství, líbit se vám tu nebude.“ Hodně Čechů si na Bali otevřelo svůj byznys. To s sebou nese různá úskalí. „Místní vláda především nejde cizinci příliš naproti a byrokratický proces založení firmy není jednoduchý.

Vždy navíc máte povinnost zaměstnávat deset Indonésanů na jednoho cizince, což občas taky není legrace. Baliská pracovní morálka je totiž naprosto někde jinde a spolupráce se mi nezdá vždy úplně snadná,“ směje se. Další věcí je konkurence. Myslet si, že přijedete na Bali, pronajmete si vilu nebo restauraci a lehko podnikáte, je mírně řečeno velmi naivní. „Je to dřina a musíte být nejlepší! Nebo vás tahle legrace bude stát opravdu balík a velmi brzy pojedete tam, odkud jste přišli,“ doplňuje. A na co si dávat ještě pozor? Nesahat nikomu na hlavu!

Věčně usmívající se Balijci věří, že tam sídlí duše, a vy byste jim ji znečistili. „Mohl by vzniknout zatracený problém. A také nikdy, opravdu nikdy nekřičet a nespoléhat se na všechny Balijce časově. Vnímají čas naprosto jinak a mají odlišné priority, jako třeba rodinu. Zkuste se naopak naladit na jejich vlnu a jednou se trochu zklidnit.“

Karolína Řehulková

Chtěla bych, aby můj příběh motivoval ostatní, aby se odhodlali na tu cestu do neznáma, pokud je to to, po čem touží!“ říká žena s dobrodružným duchem a dodává: „Já jsem úplně obyčejná holka z Moravy, moji rodiče byli lékaři, ale ne žádní milionáři, co by mi vše nachystali a zaplatili. Sama vím, jak je těžké odhodlat se a udělat krok do neznáma.“

Nejdřív deset let žila v Kalifornii, jenže pak zjistila, že se začíná stávat otrokem systému, a nechtěla svůj život prosedět za počítačem v práci. „Chtěla jsem žít někde, kde můžu mít aspoň trochu dovolené každý den, ať už by to byla jen hodina... prostě se sebrat, odběhnout v poledne o přestávce na pláž, zasurfovat si a pak se s čistou hlavou vrátit s ještě lepším nasazením k práci.“

Plánovala, že se usadí v Kostarice, Panamě nebo na Havaji. Práce by jí to umožňovala, už tehdy pracovala jako grafička pro firmy, které se zabývají výrobou televizních pořadů, reklam nebo televizních show. Nakonec si zvolila Bali. Jenže do cesty jí přišel životní zlom.

„Den před koupí letenky jsem obdržela smutnou zprávu. Můj tatínek měl infarkt a byl v bezvědomí v nemocnici. Najednou se všechny ty kroky, co jsem chtěla udělat a plánovala je několik měsíců, rozběhly jiným směrem,“ říká Karolína. Za pět dní už seděla v letadle směr Česká republika. Její táta po dvou měsících zemřel. „Tyhle situace ukážou, že vás nic nezastaví. Tentokrát jsem byla nakopnutá. Vlastně vám dojde, ze když budete všecko odkládat, tak to může taky trvat do nekonečna a žádné sny si nesplníte... „Pak už to šlo hladce, našla si bydlení, zařídila si internet, koupila motorku a začala fungovat. Svoji práci pro Američany dělá z poloostrova Bukit vzdáleně – její práce se označuje jako digitální nomádství. Shodou náhod začala také navrhovat a vyrábět plavky.

„Hrozně mě to baví. Nikdy jsem módu nestudovala, směju se tomu. Když ale něco děláte srdcem a baví vás to, můžete dělat opravdu cokoli. Byli jsme vždy vychováváni, že bez vyššího vzdělání jsme nuly, ale to už dávno není pravda!“ Karolína myslí i na charitu. Z každého zakoupeného kusu plavek dává dolar stranou – jde na účet, z něhož by jednou chtěla řídit nějaký projekt na podporu životního prostředí na Bali. To se totiž moc neumí vypořádat s odpadky. „Pokud si zničíme oceány, nebude trvat dlouho a vymete to i lidstvo,“ říká Karolína, která má oceán za domkem.



Komentáře

Hlavní zprávy

Sloupek Aleše Vavřince: A co Vy?

Aleš Vavřinec, kouč, průvodce vnitřní změnou, terapeut
vydáno 22. září 2017  17:37

Někdo udělá něco, co se nám nelíbí, a ­my stejně adekvátně nezareagujeme. Mlčíme.  celý článek

Praha chce kamiony na Spořilově zazipovat

Spořilovská ulice má problémy s kamiony.
vydáno 22. září 2017  17:17

Auta už nebudou smrdět pod nos. Plán na zakrytí Spořilovské spojky v Praze je na světě.  celý článek

Plošné preventivní prohlídky mě děsí, říká nový šéf zubařů

Prezident České stomatologické komory Roman Šmucler
vydáno 22. září 2017  16:44

Funkce prezidenta České stomatologické komory se včera ujal lékař a televizní moderátor Roman Šmucler. Deník Metro mu položil několik otázek.  celý článek

I. P. Pavlova se proměnila v dopravní špunt kvůli opravám

Stojící tramvaje na I. P. Pavlova
vydáno 22. září 2017  14:28

Z tramvajových kolon „není úniku“. Může za ně výluka v pražských Nuslích.  celý článek



Vaše fotky z Prahy

Máte pro nás zajímavý tip nebo Vás něco trápí a my Vám můžeme pomoct?

Napište nám