Nějak takhle jste se možná setkali s nohejbalem a možná že si sport chatařů a ještě dříve trampů vaše sympatie získal právě díky pohodičce, přátelské a značně neformální atmosféře. Nohejbal je i dnes stále plný pohody, chcete-li. Můžete se v něm ale také prát o vítězství na prestižních turnajích, nebo dokonce o republikové či světové tituly. A tam už to, přátelé, o pivku není. Tam je to boj.
Hrají i holky - turnaj na osadě Jedličkov.
Smečaři, už žádní pupíci
Když si náš děda s parťáky z mokré čtvrti na osadě natahovali provázek, aby přes něj čutali merunou, těžko mohli tušit, že se v nohejbale bude hrát mistrovství světa, na které do Brna během tří dnů přijde přes šest tisíc diváků a jehož vítězové se nejen v komunitě nohejbalistů začnou těšit nebývalé popularitě. Jo, na titul mistra světa v nohejbale se dneska dají dobře balit holky. Nohejbal se z chatových osad rozšířil na městská hřiště i do moderních sportovních hal a špičková utkání, jako je třeba superfinále české extraligy, sportovní haly bez milosti vyprodávají. A nastaly i další změny. Nohejbalu už nevládnou herně vychytralí mazáci s důchodem na krku ani tlouštíci s šikovnou šajtlí. Nohejbaloví smečaři poslední generace útočí i z výšky dvou metrů a dobře zahraná smeč protihráče často míjí v prostorách, kam na míč prostě nelze dosáhnout. Moderní nohejbal je řežba a naživo hodně atraktivní pokoukání.
Nohejbal seriózně
Nechme zase po čase spát chatové osady i legendární kurty Žluté lázně. I když se k nim nakonec zase vrátíme. Je nepřehlédnutelné, že obrovský vliv na to, kam se nohejbal nejen v Česku, ale také ve světě vyvinul, má Český nohejbalový svaz. Nová generace funkcionářů v čele s prezidentem ČNS Kamilem Kleníkem odvedla v posledních letech hodně práce. Stačí se podívat na internetové stránky nohejbalového svazu www.nohejbal.org, abyste pochopili, že tenhle sport nastoupil novou cestu. Organizace domácích soutěží i mezinárodních turnajů, reprezentace mužů, žen (ano, nohejbal už vrcholově hrají i ženy) i juniorů, tréninkové kempy, velký akcent na práci s mládeží… Nohejbal má i svůj časopis! Snad přeháním, ale trochu to začíná připomínat začátky florbalu. Ale nohejbal je lepší!
Nejvyšší dlouhodobou soutěží je extraliga, ve které v současnosti působí osm mužstev. Hráči nejsou profesionálové, ale jednotlivé oddíly své sponzory mají. A přestupní trh se hýbe! Barvy loňského mistra NK Climax Vsetín hájí hned několik slovenských reprezentantů, angažmá realizovaná doslova přes celou republiku nejsou v nohejbalové extralize žádnou výjimkou. V aktuálně vedoucím týmu z pražských Čakovic není z Prahy téměř nikdo.
MS v Brně.
Celorepublikovou soutěží je ještě 1. liga, pod ní se hrají dvě územně rozdělené 2. ligy. Mladí hrají dvě skupiny dorostenecké ligy a svoji nejvyšší soutěž mají také ženy. Pod těmito elitními soutěžemi se pak rozprostírá síť krajských a okresních soutěží a základnu registrovaných nohejbalistů tak v současnosti tvoří asi 5200 hráčů.
Kocábský grandslam
Vedle dlouhodobých soutěží a mistrovství republiky hraného turnajovým způsobem se v České republice pořádá množství turnajů. Ať už těch, které jsou zařazeny do oficiální struktury ČNS, nebo stále tolik populárních turnajů osadních. V prosinci se nejlepší týmy tradičně utkávají v Praze na turnaji Poslední smeč.
Ten nohejbalovou sezonu uzavírá a již mnohokrát byl přenášen Českou televizí. Konec zimy zase tradičně patří vsetínskému Austin Cupu. A dalo by se vyjmenovat mnoho dalších. Samostatnou kapitolu tvoří již zmiňované turnaje pořádané na dříve trampských, dnes spíše chatových osadách zejména v okolí Prahy. Právě tady, na Kocábě, na Berounce nebo na Sázavě, kdysi nohejbal nabíral sílu a není určitě náhoda, že mnoho špičkových hráčů pomalu odcházející generace pocházelo právě z těchto míst. Na osadě Askalona se nohejbal učili ještě nedávní reprezentanti Mirek Fritz, dnes trenér extraligových Čakovic, Pavel Šimáček nebo Martin Suchý. To jsou velká jména českého nohejbalu let teprve nedávno minulých. Z osady ležící na bývalých Svatojánských proudech je zase jeden z absolutně nejlepších nohejbalistů historie, několikanásobný mistr světa a bez nadsázky legenda nohejbalu Vilém Ungermann.
Vilém Vilda Ungermann
Ale proč se už zase vrtat v historii, když chce tento článek nohejbal představit jako moderní, na vrcholové úrovni provozovaný sport se vším, co k tomu patří? Marná sláva, vyhrát některý ze starých osadních turnajů je totiž stále ohromnou výzvou i pro nejlepší hráče současnosti. Mnoho těchto turnajů si totiž i nadále udržuje tu nejvyšší sportovní úroveň, na Askaloně, Dashwoodu, Havranu, na Jedličkově nebo na Meridě se pravidelně schází extrémně silná konkurence a vítězství na těchto osadách se prostě cení. Vyhrát v průběhu jednoho léta všechny čtyři tradiční turnaje pořádané v údolí říčky Kocáby, to je úspěch srovnatelný s tenisovým grandslamem.
Na osadě neznám bráchu
„Já už jsem hodně z těch prázdninových turnajů vyhrál. Chybí mi ale vítězství na Dashwoodu na Kocábě a na sázavské Meridě, takže o motivaci mám letos určitě postaráno,“ říká jeden z momentálně nejlepších hráčů extraligy a opora Čakovic Jiří Kalous. Na posledním světovém šampionátu v rumunské Kluži se stal mistrem světa ve dvojicích a další skvělé výsledky na sebe s ohledem na Kalousovo mládí (21) pravděpodobně nedají dlouho čekat. Přesto je vítězství na osadě i pro Jirku Kalouse velká věc.
Přitom sám nohejbal na žádné osadě neobjevoval, díky tátovi hraje on i mladší brácha Zdeněk odmalička v pražských Čakovicích. Tady se učil od legendy Franty Ticháčka, nohejbalového kouzelníka, který i ve vysokém věku v nižších pražských soutěžích stále trápí o desítky let mladší soupeře. „A hodně jsem vždycky sledoval Vildu Ungermanna, to byl pro nás bůh,“ vysekne poklonu veteránovi, s nímž se ale ještě dnes potkává v extralize. O vyhecovaných turnajích na osadách ani nemluvě… I ty letos Jirka objede převážně se spoluhráči z Čakovic. Ačkoli by se určitě na některý z turnajů mohl domluvit třeba s kamarády z reprezentace hájícími barvy brněnských Modřic, neudělá to. „Asi bychom tím ostatní trojky na turnaji tak nějak předem odstřelili,“ říká s úsměvem. „Postavit neskutečně silnou sestavu a všechno potom válcovat, o to na turnaji nikomu nejde. Chceme vyhrávat, ale chceme si taky dobře zahrát a dobře se u toho bavit. Podle toho turnajové trojky sestavujeme.“
Vyhrát Askalonu a zemřít...
Jeden zápas je ale pro Jirku Kalouse vždycky o malinko důležitější než ostatní. Zápas proti bráchovi. „Hecujeme se, jdeme do sebe, o tom to je.“ Také mladší ze sourozenecké dvojice Zdeněk, věkem stále junior, je velkým talentem a pevnou součástí extraligového týmu z Čakovic. Tam s bráchou táhnou za jeden provaz, ale na turnaji si nedarují ani jediný bod. I v tom spočívá kouzlo letních nohejbalových turnajů na osadách.
Nohejbal mezinárodní
Také na mezinárodní scéně se toho okolo nohejbalu v posledních letech dost změnilo. V první řadě se měnila pravidla. Zápasy na mezinárodní úrovni se dnes hrají pouze s jedním dopadem míče na palubovku. Dříve se hrálo se třemi dopady, později jen se dvěma. Novými, „jednodopadovými“ pravidly vyvrcholila snaha Mezinárodní nohejbalové unie o přibrzdění české nadvlády nad světovým nohejbalem. Předpoklad, že zvýšením technické náročnosti mezihry se sníží převaha, kterou mají Češi nad ostatními týmy odjakživa hlavně v útoku na síti, se ale ukázal jako lichý. Češi mezinárodnímu nohejbalu i nadále dominují. A nakonec i na trůnu prezidenta nově založené Mezinárodní nohejbalové unie sedí nejvyšší muž českého nohejbalu Kamil Kleník.
Kam vyrazit na špičkový nohejbal?Sestavy pro osadní turnaje se tvoří zcela podle libosti. Vidět zde můžete trojice sestavené z nejlepších hráčů různých ligových týmů, což zápasům dodává zajímavý náboj. Papírově nejsilnější tým však vítězí jen zřídka. Že stojí za hřištěm strom a jeho větve občas zasáhnou do hry? Že povrch hřiště někdy není úplně perfektní? A nutriční specialista by nad víkendovou životosprávou hráčů zaplakal! Ale tohle všechno k hraní na osadě patří. A vůli po vítězství to nijak nesnižuje. Kdo nikdy nevyhrál Askalonu, ten prostě nemůže přijít do nohejbalového nebe. Kalendář nohejbalových turnajů 20. 7. Merida (Sázava) |
Pravdou je, že na hřišti to vždy není až tak jednoznačné. A je to dobře. Tím, kdo nám nejčastěji šlape na paty, jsou logicky hlavně Slováci. Jak ve dvojicích, tak ve trojicích dokážou v posledních letech sestavit nesmírně silný tým, jehož hráči navíc české reprezentanty dobře znají, neboť s nimi hrají českou extraligu. Zápasy na mistrovstvích světa jsou díky tomu vyhecované a obrovsky kvalitní. Souboje Čechů se Slováky bývají jak na mistrovstvích světa, tak na mezinárodní klubové scéně tím úplně nejlepším, co může současný nohejbal nabídnout. Nezapomínejme ale ani na ostatní země. Již dlouho se na kompetitivní úrovni drží zejména Rumuni a v posledních letech se do nejvyšších pater mezinárodního nohejbalu probojovala, pro mnohé poněkud překvapivě, Jižní Korea. Vysoce atletické a někdy bezmála akrobatické pojetí hry, kterou předvádějí Korejci, je pro diváky nesmírně atraktivní, avšak dlužno dodat také účinné. Více by k tomu jistě mohli říci hráči extraligových Čelákovic – čtyři Korejci za ně v loňské sezoně nastoupili do čtyř soutěžních utkání české extraligy. A vůbec si nevedli špatně.
Ano, nohejbal, ten český vynález, už je dnes úplně jinde, než jsme ho mohli vídat před patnácti nebo třiceti lety. Věřte, že než na špatný fotbal, to se raději běžte podívat na extraligový nohejbal.
Nohec za penízeNohejbal není fotbal, i ti nejlepší hráči hrají jak ve svých oddílech, tak v reprezentaci zadarmo. Nicméně je tak trochu veřejným tajemstvím, že ambiciózní nohejbalové oddíly penězi motivují špičkové hráče k přestupům. Peníze inkasuje jak oddíl, z něhož hráč odchází, tak sám hráč. Platí sponzoři. Jedním z prvních, kdo za nohejbal dostal slušně zaplaceno, byl dlouholetý reprezentant a jeden z nejlepších hráčů historie Vilém Vilda Ungermann. Za svůj první, tehdy hodně diskutovaný přestup do týmu hrajícího slovenskou nejvyšší soutěž zinkasoval 50 tisíc korun. „Měl jsem ze Slovenska nabídku i na sto,“ vzpomíná dnes opora Startu Praha, nováčka nohejbalové extraligy, na dobu před 20 lety. Později si takto vydělal ještě několikrát a nutno dodat, že zaslouženě. Kdo si Vildu koupil, většinou vyhrával. „Nikdy jsem ale peníze nedostával pravidelně, třeba za každý zápas. Vždy se jednalo o bonusy za přestup, anebo za vyhrané tituly, ať už v dlouhodobé soutěži, nebo na mistrovství republiky.“ Dá se předpokládat (nikoli doložit), že i dnes jsou ti nejlepší hráči za přestupy odměňováni, samozřejmostí je hrazení veškerých cestovních nákladů. A jedna zajímavost nakonec: v reprezentaci se hraje zadarmo, symbolickou finanční odměnu vyplácí Český nohejbalový svaz pouze za titul mistra světa. „Ten byl ale vždycky pro všechny kluky mnohem cennější než peníze,“ uzavřel kapitolu peněz v nohejbale jeden z největších nohejbalových profesionálů minulých let Vilda Ungermann. |
