Když jste vyměnila lyže za běžeckou obuv, jak velká změna to byla?
Můj přechod na atletiku byl kapitola sama pro sebe. První půlmaraton jsem běžela v Ústí nad Labem na zkoušku. Zvládla jsem ho za hodinu a dvanáct minut. Pak jsem se vrátila zpět na sníh a běžky, ale atmosféra, kterou jsem mezi běžci zažila, když jsem nakoukla do RunCzech... Měla jsem pocit, že jsem přišla domů, asi bych to přirovnala k Alence v říši divů. Když jsem se vrátila k lyžím, tak jsem poznala, že tady být nechci, že chci být tam. Navíc jsem byla vyhořelá, strávila jsem nějaký čas v nemocnici. Pak jsem sice odletěla na soustředění před zimní sezonou na Kanárské ostrovy, ale už jsem se k lyžování nevrátila. Na jaře 2016 jsem poprvé běžela Pražský maraton a rovnou olympijský limit.
Kdo si vás vzal do tréninku. Přece jen to je něco jiného než lyže.
Už na běžkách jsem trénovala s manželem a u toho jsem zůstala i v atletice. Kupodivu jsem zjistila, že trénink běhu je lehčí. Časově není tak náročný a také naběhané vzdálenosti jsou kratší.
Hned v prvním maratonu jste zvládla čas pro olympiádu. Kolik jste do té doby uběhla nejvíc?
Třicet kilometrů. Ale změnila jsem způsob a tempo běhu. Navíc jsem měla hodně nasportováno z lyží, tam byly objemy obrovské. Třeba jsme jeli na Šumavu, tam jeden den urazili na kole sto padesát kilometrů, přespali pod širákem, další den zase sto padesát kilometrů a pak teprve začalo soustředění. Nebo ve Vysokých Tatrách se střídaly běhy s odpoledními túrami. Ale rozdíl byl v tom, že v lyžařských trénincích jsem si nehlídala tempa a tep, byla jsem závodivá, chtěla jsem být nejlepší. Po tréninku jsem byla jako po závodě.
Sladký start do nové etapy s Carlem Capalbem, zakladatelem Pražského maratonu
Přece jen se musím zeptat, jestli jste si věřila, že maraton napoprvé uběhnete? Že nedojdou síly?
Když jsem běžela první Pražský maraton, tak kluci, kteří mi dělali vodiče, mě ze začátku brzdili, ale jinak jsem se chytla těch nejlepších, těch, jejichž tempo pro mě bylo relativně komfortní, a pak jsem se jen stačila držet, dokud to šlo. Nikdy jsem si od začátku nehlídala tempo nebo jsem nepřemýšlela, jestli je to pomalé nebo ne. Chtěla jsem běžet nejlíp a aby mi bylo dobře. Pokud bych měla radit někomu, tak bych doporučovala běžet se sport testerem a hrudním pásem, který hlídá tepovku.
Obecně se radí, že na maraton se má začít trénovat tak půl roku předem.
Minimum je nějakých šestnáct týdnů před startem. Největší chyba lidí je, že si jdou zaběhat, ale běhají stále stejně. Tělo potřebuje impulzy, aby se zlepšovalo. Běžíte pomalu, ale běžíte i rychle. Pokud chodíte běhat šestkrát týdně, je to dobré. Aspoň tři tréninky by měl mít člověk v regeneračním tempu, to znamená kolem 120 tepů.
Můžete to k něčemu přirovnat?
To je tempo, při kterém si můžete povídat se spoluběžcem. A po návratu mít tolik energie, že teprve teď můžete jít běhat. Nejste vyčerpaný, zadýchaný. Já tomu interně říkám šmatlavý běh. Pak by jeden běh měl být intervalový na rozvoj rychlosti a tempo by mělo být rychlejší než závodní. Začíná se stovkou a prodlužuje se a snižuje se počet opakování. Třeba šestnáctkrát 100 metrů. O něco rychleji, než se pak běží maraton. A pak přidávat delší a delší úseky. Nejdůležitější je stanovit si na začátku cíl. Na kolik chci maraton běžet. Když si řeknete, že chcete uběhnout trať za pět hodin, od toho si dopočítáte jednotlivá tempa. Střídat druhy tréninku a tempa.
Co jíst před dlouhým závodem, co během něho?
Maratony se běhají ráno nebo dopoledne. Mně se na dlouhých tratích osvědčuje třeba houska s džemem nebo lívance s marmeládou. Ale musíte vzít v úvahu i to, jak dlouho na trati budete. Špička běhá od dvou hodin do dvou a půl hodiny. To se dá vydržet s nějakým pitím na občerstvovací stanici a s gelem. Také si dávám co pět kilometrů něco sladkého, ale pozor na hroznový cukr. Inzulin vyletí rychle nahoru, ale také pak rychle spadne, takže pak ho musíte co tři kilometry důsledně doplňovat. Když běžíte maraton za čtyři hodiny a víc, už to chce nějaký příjem potravy. Někomu se osvědčí banány. Záleží na zvyku.
Dvě nebo čtyři hodiny, to je současně nápor na psychiku. Jak jste to řešila vy?
Řekla jsem si, že neběžím maraton, ale pět kilometrů. Prvních pět kilometrů, druhých pět kilometrů a tak dále. Nebo podle občerstvovacích stanic. Ještě tři, ještě dvě, ještě jedna.
Také se říká, že organismus regeneruje až šest týdnů. To je hodně.
Minimum je deset dní, kdy se nesportuje, člověk by se měl den poté maximálně projít. Dát si po maratonu patnáct kilometrů, to nejde. K procházce ještě vířivku.
Lidé nejsou neomylní. Jaké chyby dělají například při výběru běžecké obuvi?
Úplným běžeckým začátečníkům bych asi nedoporučovala karbonové boty. Ta bota je strašně rychlá. Kdo nemá dost naběháno a dojdou mu síly, tak si do toho takzvaně kecne a už to neběží vůbec. Karbonový plát v podrážce sice urychluje, ale musíte mít natrénováno. Kdo úplně začíná, nemá potřebu je kupovat. Není nutné pořizovat si rovnou závodní boty.
Teď je i v běhání móda barefootů, bot vlastně bez klasických podrážek.
Neutlumené boty. Je to móda. Sice se jedná o přirozený běh, ale my už jsme přece jen generacemi zhýčkaní lidé. Musíte se k tomu propracovat.
