Máte investigativního ducha, neuvažoval jste o novinařině?
Nevím, jestli mám investigativního ducha. Do pátrání po stopách ztracených studentů jsem se vrhl proto, že mi bylo líto jejich rodičů. Mám také děti a představa, že by se z jakékoli cesty domů nevrátily, pro mne byla zvláštní, a v zásadě neakceptovatelná. Celou akci jsem zorganizoval proto, že se na Lenku Tučkovou a Honzu a Michala Pavelkovy v České republice jaksi zapomnělo. Jinými slovy, státní orgány a naši vrcholní představitelé se na ně vykašlali. Druhým a neméně důležitým bodem pro mne bylo, aby se již do podobných situací naši mlaďoši nedostávali. O tom, že by stát jednal alespoň pozitivně, když už ne pragmaticky, nesním, ale rád bych se pletl.
Obecná představa byla, že se ztratili v horách a zahynuli.
Tomu jsem od počátku nemohl uvěřit. Že by se trojice mohla ztratit někde v horách na albánsko-černohorském pohraničí. Důvodů proto bylo hned několik. Pohoří Prokletije sice dosahuje velehorských výšek, ale není příliš rozlehlé. Když se rozhodnete, můžete stěžejní část hřebenu projít za dva dny. Prolezl jsem je křížem krážem a na verzi příběhu typu pádu do jeskyně, jak o tom hojně psala česká média, jsem neskočil. A pak, pohybovali se ve třech. Kdyby se totiž komukoli z členů výpravy něco přihodilo, ostatní by jistě přivolali pomoc. O pomoc ale nikdo nežádal, žádné tísňové volání nebylo zaznamenáno. Dovedu si představit, že někde na Aljašce nebo na Sibiři by se mohla slehnout zem třeba po celé třídě, ale v Evropě je to nemožné. Bylo mi prostě divné, že zmizeli tři lidé a nenašla se po nich, za celé ta léta, ani tkanička od bot. Proto jsem se tam vypravil na vlastní pěst.
Bratři Jan a Michal Pavelkovi a Lenka Tučková
Co řekl vyšetřovatel?
Vyšetřovatel mi v rámci korespondence poskytl následující odpověď, jež potvrzuje mé vlastní závěry z pátrání v horské oblasti Prokletije: „Pracoval jsem na případu obchodování s orgány, který se provozoval na přelomu 20. století v severní Albánii a Kosovu. Zjistili jsme, že tři oběti byly Češi, dva muži a jedna žena. Tyto informace jsme zjistili od svědků.“ V dopise dále vyšetřovatel mimo jiné píše, že bylo vytipováno 11 lokací, kde byly oběti pohřbívány, tedy poté co proběhl takzvaný harvesting, tedy využití jejich orgánů. Bohužel albánská strana odmítla na tato místa pustit týmy vyšetřovatelů.
Jak moc jsou postavy v knize podobné těm skutečným? Co je v knize fikce?
Snažím se ve svých dílech vždy vykreslit charaktery postav co nejautentičtěji. Román Návrat do Valbone není výjimkou. Tedy každá figura na šachovnici má svůj reálný předobraz, dokonce i učitelka angličtiny Mira Karku a její bratranec Micun. Jen příjmení je mírně pozměněno. Ano, tyto postavy žily, Mira byla bratrancem zavražděna v románu i ve skutečnosti. Reálná je nejen postava válečného prokurátora, ale i ostatní klíčoví hybatelé děje. Je samozřejmě jasné, že proto, aby román fungoval literárně, musel být děj zasazen do kratšího časového úseku.
A co je fikce?
Přečtěte si mé vyprávění a posuďte to sám. Řekl bych, že je to ze sedmdesáti procent realita a z třiceti spojovací oblouk. Ale i fikce vychází z mých reálných zážitků v uvedeném prostředí.
Román jsem četl a v pohoří Prokletije jsem byl před osmi lety. Vy jste tam jezdil na vlastní pěst?
Ano, do Albánie jsem jezdil na vlastní pěst, nikdo mne nepodporoval, žádné peníze jsem si za své aktivity nevzal. Pátrání, v jehož rámci se uskutečnilo celkem pět výprav, jsem uspořádal na přání rodičů Pavelkových. Slíbil jsem jim, že je budu o výsledcích pátrání informovat, což jsem také pravidelně dělal. V této souvislosti bych chtěl vyzvednout nakladatelku Janu Vávrovou, která se mnou na jednu expedici vyrazila. Chtěla vidět, předtím než knihu vydá, jak to vypadá na místě. Ocenil jsem její odvahu a zájem.
Jaká byla dohoda s rodiči?
Pokud se mi podaří zjistit, co se v roce 2001 v horách stalo, budu mít osobnostní práva k vydání knihy a natočení filmu. Jinými slovy, budu moci příběh personifikovat. Co se týká spolupráce, musím říci, že byla a je výborná. Já jsem do Albánie vyrazil proto, že jsem jim chtěl pomoci, byli zoufalí. Státní instituce jen plodily libozvučně znějící dopisy se závěrečnou formulkou – děláme maximum, o změnách vás budeme informovat... Tak uběhlo bezmála dvacet let.
Jaké byly reakce na knihu?
Lidé, ale i někteří novináři byli v šoku, co je možné na prahu 21. století, respektive kousek za ním. Když jsem se do případu pustil, netušil jsem, s čím se prakticky potkám a jak velké výzvě budu čelit. Carla del Ponte, prokurátorka z Haagu, vydala knihu o těchto případech Lov: váleční zločinci – tato publikace byla v Evropě zakázaná.
Představte nám dokumenty, která jste měl během pátrání k dispozici.
Dokumentů jsem měl velké množství, zejména od rodičů bratrů Pavelkových, také od bratra Lenky Tučkové, Petra. K dispozici jsem měl veškerou písemnou dokumentaci: přes odpovědi na žádosti o pomoc od dvou prezidentů ČR a ombudsmana Motejla až po Helsinský výbor a Červený kříž. Neuvěřitelný byl dopis napsaný americkému prezidentu George Bushovi, zůstal pochopitelně bez odpovědi. Vše doplněno o podklady z Interpolu a kriminálky. Tím nejzajímavějším dokumentem byl pro mne pas Lenky, který byl doručen jejímu bratrovi do rukou ze zahraničí po jejím zmizení! Mimochodem tento artefakt, a s ním související událost, využívám v románu Návrat do Valbone jako jeden z úvodních motivů.
Jaké informace nesměly spatřit světlo světa?
Prakticky všechny klíčové včetně té, že kdosi rychle informoval veřejnost o tom, že se studenti nestali oběťmi takzvaného žlutého domu – právě tam na území Albánie odebírali orgány převážně srbským obětem, které byly přiváděny přes pohraniční hory z Kosova. „Czech students weren’t in Yelow House!“ – tak zněl titulek jednoho zahraničního článku. Přitom prokurátor hovořil jasně o třech českých obětech již v roce 2009. Proč se o tom nemělo mluvit? Jednoduše se tento organizovaný zločin, jenž sahal do nejvyšších politických struktur Evropy, nehodil do jejího navenek uhlazeného obrazu.
Jak se nyní posune kauza? Dojde k satisfakci?
Nedojde k ničemu. Nikdo si, kromě mě a nakladatelky, pro studenty ruce pálit nebude. Bolelo by to. Politikům jsme dobří týden před volbami, když máme vhodit do uren hlasovací lístky. Jak říkám, studenti, až na výjimky, nikoho nezajímají.
Jak konkrétně plánujete film, kdy bychom ho mohli vidět, prozradíte více?
Já film neplánuju, napsal jsem pouze scénář. Dostal se do ruky Emiru Kusturicovi, líbil se mu. Dokonce přišel na jedno zajímavé vylepšení. Dopsal jsem je do textu. Uvidíme, jak se vše bude vyvíjet.
Kusturica napsal i předmluvu. Jak jste se poznali?
Přečetl si filmový scénář Návrat do Valbone. Líbil se mu, pozval mne na svůj koncert. Potom jsem mu poslal román a on mi k němu napsal předmluvu. Moc mě to potěšilo.
