V lidském životě jsou nejrůznější klíčové předěly. Nástup do školy, zkoušky z dospělosti, svatba, rozvod, druhá svatba, první exekuce... Nebo třeba založení účtu na Facebooku. Než jsem ho měl – relativně pozdě – nechápal jsem, proč moji známí vědí o sobě navzájem kdejakou malichernost. Kdo co jedl, na jaké pláži se zrovna kdo rozvaluje...
Až po založení vlastního profilu a nabrání přátel jsem pochopil. A pochopil jsem také jednoho známého, počítačového novináře, proč jediný způsob, jak dostane svou dceru z pokojíčku ke stolu s večeří, je, že k tomu vytvoří facebookovou událost.
Jenže časy pokročily a mít svoje nejbližší mezi facebookovými přáteli je čím dál větší trapas. Nevím, co je trapnější, jestli mít v „přátelích“ svoje rodiče, nebo svoje děti.
Ono také záleží na tom, kdo vás o přátelství požádá. Když vám přistane žádost od vlastní matky k přidání do přátel, najdete dost odvahy kliknout na „odmítnout“ a připravit se tak v nejbližších měsících o pohostinnost v matčině domácnosti nad nedělním vepřo knedlo zelo?
Kliknout a očekávat v brzké době vyčítavý telefonát? Ne, měl by platit nepsaný zákon, že nabídka od starších se neodmítá, ale mladším se do soukromí neleze. Jestli se za vás váš puberťák zatím styděl jen pro vaše oblečení či hudební vkus, tak to jste ještě nepoznali ten supermegamasivní stud, který přijde, když se budete snažit vlísat se potomkovi do facebookového soukromí. Natož mu něco lajknout. Nebo, nedej bože, slovně okomentovat.
Některé internetové bubliny se prostě prolínat nemají a jestli to u vás zrovna funguje, dejte si lajk.
