Tomu říkám přízeň osudu! Pád totality a následné otevření hranic pro vás nemohly přijít ve vhodnější chvíli.
To vám tedy povím. Casting, po kterém jsem byla pozvaná do Paříže, proběhl, tuším, dva měsíce před Listopadem. Pamatuju si, že rodiče měli velkou starost, jak asi budeme úspěšní s žádostmi o různá povolení a vízum, protože teta s rodinou emigrovala na Západ a nás od té doby měli soudruzi v hledáčku. Takže moc šancí mně nedávali, už měli zkušenost se sestrou, která se kvůli tomu škraloupu nedostala na vysokou. Revoluce mi tedy pomohla zásadním způsobem, kdyby k ní nedošlo, bůh ví, jestli bych vůbec mohla vycestovat. Měla jsem výhodu, že jsem odjížděla už ze svobodné země.
Jak ji tehdy ve Francii vnímali?
Když mě v Paříži ubytovával majitel modelingové agentury, názorně mi ukazoval, že lednice se po otevření rozsvítí, televize je barevná a přepíná se na dálku. Dost ho překvapilo, že u nás doma nám taky svítí lednička i máme barevnou telku, dokonce s ovladačem, jen možná trochu větším. Tak asi takhle se dívali na tehdejší Československo. Jinak ale z nás, holek z Východu, byli celkem paf. Rychle se o nás začalo mluvit, dostávaly jsme víc a víc práce, naše slovanské rysy pro ně byly exotické. Najednou tam vtrhla garda blonďatých holek s modrýma očima. Vezměte si, že na to, jak jsme malá země, se v zahraničí uchytilo hodně českých topmodelek a skvěle reprezentují. Evidentně musíme být něčím výjimečné. Možná i tím, že jsme vždycky měly chuť dělat na sto procent, něco ve světě dokázat. Vkročily jsme do něj s pozitivní emocí.
Dneska je to, myslíte, jiné?
Logicky je to jinak už jenom tím, že pro dnešní holky není letenka na Západ nebo kamkoli jinam žádnou velkou vzácností, může si ji dovolit každá druhá. Jsou tedy víc zhýčkané, u málokteré najdete takový zápal, jako jsme měly my. Spíš hledají někoho, kdo jim zafinancuje život nebo je dostane na titulní stránku, ale tu práci za tím už obětovat moc nechtějí. Vidíme to všude na sociálních sítích – dneska je talent nemít talent. To je momentálně největší trend. Tehdy jsme si každé šance vážily a chytily ji za pačesy, protože jsme věděly, že kdybychom se vrátily domů, žádné velké vyhlídky by nás nečekaly. V tom se doba taky změnila, dneska je tu mnohem více možností. My chtěly vidět svět a pracovat tak, aby si nás v něm zapamatovali.
Topmodelka, moderátorka a herečka
|
Zmínila jste sociální sítě. Jak jejich nástup ovlivnil vaši branži?
Hodně. Ani ty největší zakázky už nedostávají jenom opravdu zkušené topmodelky, ale influencerky. Dívky se vybírají podle toho, kolik mají followerů, tedy jak velkou skupinu dokážou oslovit. To je pro klienty důležité. Papír ztrácí svou hodnotu, všichni žijou on-line. Zase mají holky výhodu, že se nemusí pořád vláčet s těžkými alby s prezentací své práce, říkaly jsme jim the book. Dneska je ta představa až komická, když můžete mít všechno v mobilu. My tahaly svoje knihy po taškách na castingy, to už je úplný pravěk. V současnosti holka pošle fotky nebo videa po netu a klient hned ví, jak vypadá, jak mluví, pozná ji po všech stránkách, i když je na druhém konci světa. Za nás se za klientem létalo, jenom aby se na nás podíval a třeba řekl, že se mu zrovna nehodíme. Za pár minut bylo po všem a před námi zas několik hodin v letadle… V něčem to mají teď snazší, v něčem jsme to měly lepší my. Konkurence je dnes obrovská, musíte mít mnohem ostřejší lokty, abyste se prosadily. Navíc se všude šetří a podle toho taky pak často vypadá výsledek i honoráře.
Vy sama jste na sociálních sítích velmi úspěšná. Desetitisíce žen chodí na vaše profily mimo jiné pro inspiraci, možná i pro radu. Jaký základní vzkaz od vás na nich najdou?
V zásadě chci, aby se měly rády. A aby to nevzdávaly, lhostejno jestli jim je čtyřicet, padesát, šedesát… Nemusí se nutně fotit nahé u skály jako já v případě kalendáře Fuck the Age, to nikomu nedoporučuju, protože ani mně to nebylo dvakrát příjemné, ale podstatná je myšlenka toho projektu – dokážu cokoli, co jsem si předsevzala. Stačí si dát cíl a jít za ním. Přestaň kňourat a pusť se do toho! Nemáš čas? To jsou jen výmluvy. Například moje ségra má náročnou práci, dělá na hlavní poště, stará se o rodinu, o domácnost, ale současně na sobě maká, třeba vstane v pět a jde si zaběhat. To není otázka financí, cvičit můžete doma na koberci s pomůckami za pár korun. I já už pár let běhám, ačkoli jsem nikdy neměla žádnou disciplínu, v ničem. Jenže jsem si taky nikdy nepředstavovala, že v šestačtyřiceti budu pořád prodávat své jméno, budu mít svou značku a budu druhé motivovat. První dítě jsem měla v třiceti sedmi letech a po něm už jsem věděla, že je čas někde něco zpevnit, někde ubrat, jinde přidat. Viděla jsem, že s věkem přeci jenom přibírám a nezbývá mi než s tím něco udělat. Začala jsem se sportem a naštěstí mě to přirozeně chytlo, skončila jsem právě u běhání, které mě neskutečně nabíjí. Dělám to pro sebe, protože si myslím, že člověk by se měl cítit dobře především sám pro sebe, ne se přizpůsobovat ostatním. Přesně tohle se snažím ženám, ale nejen jim, vzkázat – aby našly sebelásku. To není namyšlenost, to je sebeúcta a z té pramení naše vyrovnanost. Někdo, kdo nemá rád sám sebe, přece nemůže předávat lásku dál.
A jak na tom podle vás se sebeláskou dneska jsme?
Stále si jí ještě dost dlužíme. Všechny ty mladé kočky, které si myslí, že zdolaly Mont Everest, když se vyspí s prvním klukem v patnácti, o tom hodně vypovídají. Z kluků zase rostou místo gentlemanů burani, co ženě přivřou dveře před nosem. Přitom to v základu není zpráva o nich, ale o jejich rodičích. Teenageři jsou v dnešní době ztracení, doma si s nimi často nikdo nepovídá a nikdo jim nic nevysvětluje. Rodiče radši vrazí dítěti do ruky iPad, jen aby měli klid. U večeře pak všichni čumí do mobilů. Jak se tedy mají mladí lidé naučit si vážit sebe samých i ostatních?
Vaše jméno má na trhu svou cenu. Podle čeho se rozhodujete, čemu je propůjčíte?
Než se spojím s nějakou značkou, nejdřív si ji důkladně proklepnu a otestuju, nedávno jsem se třeba spojila s kosmetickou značkou Nuance, nejdříve jsem produkty vyzkoušela a přesvědčila se o kvalitě této kosmetiky. Protože o tom, co budu prodávat, musím být sama přesvědčená. Nikdy bych před lidmi nepředstírala, že něco doporučuji, a přitom bych to sama nepoužívala. Ke spolupráci jen naoko mě nikdo nepřemluví. Nechci své sledující obelhávat. Už tak je současný svět strašně umělý a já k tomu nehodlám přispívat.
Takže za vývojem kolagenového drinku Masterpiece, se kterým je nyní nejčastěji spojováno vaše jméno, autenticky stojíte vy?
Ano, to je od samého začátku můj projekt, který jsem celý zafinancovala, ale sama bych ho vyrobit nedokázala, protože k tomu byla třeba obrovská laboratoř a práce řady odborníků. Proto jsem se spojila se společností Nutrend, ta mi tenhle nápad pomohla zrealizovat. Jak cestuju po světě, samozřejmě sleduju trendy a chtěla jsem přijít s kolagenovým přípravkem, který bude ženu vyživovat, hydratovat a zároveň jí zaručí, že už nemusí hledat nic dalšího. Současně jsem se zaměřila na vnitřní péči, protože přípravky na tu vnější je trh přesycený. Vyvinuli jsme tedy ve výsledku nápoj, který obsahuje tři druhy kolagenů, kyselinu hyaluronovou, minerály, vitaminy… Myslím, že nemá v Evropě konkurenci, a já jsem ráda, že jsem konečně udělala něco svého. V říjnu jsem také představila svůj další nápad, a to diář 366 days by Simona. Jde vlastně o takového sourozence Masterpiece, v diáři shrnuji své rady ohledně cvičení, oblékání a tipy na zdravý životní styl, o které mi neustále píšou moji fanoušci. Baví mě vymýšlet nové věci a těší mě, že je o mé produkty zájem.
Blíží se Vánoce. Kolik Štědrých dnů jste v dospělosti trávila doma?
Jenom asi dva roky jsem zůstala o svátcích se svým tehdejším partnerem ve Francii, jinak jsem se vždycky snažila být přes Vánoce doma. Za rodiči jsem se dostala tak dvakrát třikrát do roka, víc ne, takže už kvůli nim jsem chtěla sedět na Štědrý večer u nás u stolu. A navíc Vánoce, na které jsem zvyklá a na které se těším, nikde jinde nezažiju, naše pohádky v žádné jiné zemi v televizi pěkně pohromadě nenajdu.
Sepisujete si seznam, co by vám udělalo pod stromečkem radost?
Nesepisuju, nicméně klidně vám ho teď vyjmenuju. Přeju si, aby se lidi zbavili mindráků, začali si navzájem fandit, respektovat se a přestali se mlátit. Aby recyklovali a brali starost o naši planetu už konečně vážně. Nechci tu mít proslov jako Sandra Bullock ve Slečně Drsňákovi, ale já si opravdu nic jiného nepřeju. Všechno ostatní, co potřebuju, už mám, a co nemám, to si můžu koupit.
Chodí k vám domů stále Ježíšek?
Chodí, ale nevím, jak dlouho ještě bude. Dneska ráno se na mě mladší syn Bruno dlouze zadíval při oblékání do školy a povídá: „Mami, že ty s tím Ježíškem kecáš?“ On si totiž napsal o Ferrari. A když jsme zapochybovali, že tak velký dárek asi nevyjde, připomněl nám, že Ježíšek přece může všechno, protože za to neplatí. Tak asi už pomalu přichází čas přiznat barvu. Stejně ty naše kluky podezřívám, že si z nás dělají větší srandu než my z nich. Ovšem dokud to půjde, budeme v nich pěstovat iluzi toho všeho hezkého, snažíme se je co nejdéle udržet v bezstarostném a nevinném dětství.
