Praha sdílená a rozdělená, projekt, který narušuje pohled na Prahu jako město jednoho národa. Spletitou historii metropole rozplétá pomocí paměťové mapy města na webové stránce, ale i v rámci komentovaných prohlídek. „Fenomén kin, ale i prvorepublikových bufetů a další témata přibližují národní i etnický koktejl velkoměsta, které se stále mění,“ říká Zuzana Schreiberová, koordinátorka projektu. Ten ukazuje, jak se měnila populace metropole během 20. století až do současnosti.
Panuje mýtus, že metropole ve 20. století byla přísně rozdělená na německou a českou část. „Ano, bylo to tak, ale zároveň existovala spousta sdílených míst, kam chodili jak Češi, Němci, Židé a další národnosti. Například Václavské náměstí s kiny a automaty, což bývala už tenkrát samoobslužná bistra,“ vysvětluje Zuzana.
Nejvíc lidi spojoval sport. „Fandilo se bez ohledu na národnost a společenskou třídu,“ dodává. Dnes se snaží Thomas Oellermann, německý historik a také podporovatel projektu Prahy sdílené a rozdělené, obnovit jeden z nejstarších fotbalových klubů Deutsche Fußballer Prag, který vznikl už na konci 19. století. Byl by tak jedním z nejstarších fotbalových klubů.
Jak to fungujePraha sdílená a rozdělená je projektem Mezikulturního centra. Od září připravují pravidelné komentované prohlídky, které jsou pro všechny zdarma. Školy se mohou domluvit na individuálních komentovaných prohlídkách. Zpoplatněny jsou pouze procházky, které se objednávají například pro účastníky konferencí nebo turistické skupiny. Více najdete na stránkách praha.mkc.cz/cz/praha nebo Facebook.com/prahasdilena. Podporuje jej řada osobností: například manželé Robert a Marcia Popperovi ze San Francisca. V mapě zpracovávají témata, jako je holocaust, kolaborace, uprchlíci, těžké návraty a restrikce, co se věnuje místům a opatřením omezujícím během protektorátu životy Židů. Témata do mapy přibývají vždy v rámci školních a univerzitních výzkumů a studií. „Buď odborník osloví projekt sám, nebo jej oslovíme my. Na mapu pak dáváme zajímavosti. Nejsou tam žádné teorie a dlouhé úvody, ale spíš jde o nějaká zajímavá místa nebo osobnosti,“ vysvětluje Zuzka, jak projekt funguje. Ale s tématy přichází i základní a střední školy. „Měly za úkol zjistit, jaké jsou příběhy jejich sousedů a také v blízkosti školy. Pro děti to byla velká pochvala, že mají někde něco zveřejněného,“ usmívá se Zuzka, koordinátorka projektu. Naposledy zařazovali výzkum o Vietnamcích, jejich bistrech a emigraci do Čech. „Na mapu jsme dali pět bister a v rámci příběhů jejich majitelů se více dozvíte o prolínání vietnamské a české kultury. A zároveň to slouží i jako doporučení, kam jít na jídlo,“ uzavírá Zuzka Schreiberová. |
„Thomas pořádá zápasy a snaží se klub oživit. Zajímavostí, je že na samotném začátku v něm chytal i komik Vlasta Burian,“ připomíná. Vzhledem k tomu, že v něm hráli většinou německy mluvící Židé, tak klub nepřežil druhou světovou válku.
Pořádají ale i komentované prohlídky. „Mám hodně ráda pražské kavárny. Procházku pro nás dělá kunsthistorička Eva Bendová, která i zpracovala toto téma do mapy,“ přiznává Schreiberová. Trasa začíná u Masarykova nádraží, vede kolem Obecního domu, po Příkopech na začátek Václaváku. Během trasy člověk mine deset míst, která stojí za povšimnutí. Sice tu už kavárny fyzicky nejsou kromě Arca a francouzské restaurace ve Slovanském domě, kde bývala kavárna. „Když člověk stojí zády k Masaryčce a podívá se před sebe na dům v Havlíčkově ulici, tak ve druhém patře najde zdobení oken v arabském stylu, právě tam byla první pražská velkokavárna. Malé kavárny sice už fungovaly dřív, spíše tak, že se káva vařila v obchodech. První kávu v Praze vařil syrský Armén Georgius Deodatus Damascenus,“ vypráví.
Velkokavárna byla nádherná, udělaná ve stylu orientálního salónku. Měla výhodnou polohu u nádraží. „První kroky lidí přijíždějící do města vedli právě do kavárny, a tak prosperovala. Ve stejném domě v nejvyšším patře bydlel Karel Havlíček Borovský. Za rohem je kavárna Arco, kam chodil Franz Kafka. Člověk to místo míjí, normálně by si ho nevšiml,“ přibližuje koordinátorka.
Podle historičky Evy Bendové měly kavárny důležitou roli. „Byly místem, kde si lidé za cenu jedné kávičky koupili čas pro sebe, nějaké soukromí a zastavení. Byla to kulturní záležitost. My dnes chodíme na wi-fi a oni také šli za informacemi. Měli tam čítárny, časopisy, noviny, ale i knihy i evropské. My chodíme na chat a tenkrát tam bývaly písárny na dopisy, kde si mohli vyřídit korespondenci a poslat ji pak poštou,“ doplňuje Zuzana.
Trochu jinou roli měly kavárny v období uprchlíků před nacismem. Praha byla tehdy přetížená, přišlo 350 tisíc Čechů, Němců a Židů ze Sudet do vnitrozemí a velká část zamířila do Prahy. „Bydlelo se po tělocvičnách, u Masarykova nádraží byly odstavené staré vlaky, ty se předělaly na ubytování. Byly to tak děsivé podmínky, že spousty lidí vzpomínají, že si tenkrát za tu kávu kupovali důstojnost. Vydrželi u studené kávy sedět i několik hodin. Byli v teple, klidu, přečetli si noviny a mohli trochu zapomenout. A pak si šli lehnout do toho šílenýho vlaku,“ říká Zuzana.
V této době podobně sloužila i čítárna v Městské knihovně. Tehdejší ředitel nabídl uprchlíkům členství zdarma. Aby si mohli číst a vzdělávat se, aby mohli zase někde důstojně pobývat.
Dosud nejpopulárnější prohlídka byla od Filipa Herzye, Divoši, zrůdy a lidské kuriozity: populární zábava v Praze 1870–1928. „Ukazuje, co známe z Ameriky a různých freak show. I u nás se lidé sjížděli, aby viděli, třeba jak žili Laponci – Samojedové. Nejčastěji je předváděli na Střeleckém ostrově, který tenkrát byl mimo město. Smíchov se bral jako venkov. A tak se tam mohly dít věci, které by se ve městě jinak nemohly konat,“ usmívá se Zuzka.
Další panoptika byla třeba nedaleko Café Louvre nebo ve Vodičkově ulici, kde se ukazovali různé anomálie. V Jedličkově ústavu byl například bezruký Frantík, který je zmíněný v Básnících, nebo vystupovaly sestry Blažkovy - siamská dvojčata, která počala dítě a a samozřejmě to vyvolalo diskuzi , čí to dítě je a ta druhá u toho byla, když dítě vznikalo... Byla to taková doba, kdy začínala eugenika, věda hledající nejlepší genetický fond, která vyvrcholila nacismem. „Ten to rozjel ve velkém, ale chytl se tendencí, které tady už byly,“ dodává Zuzka.
