V Praze se mu líbí nejen proto, že se stále někde něco děje. „Moje nejoblíbenější místo v Praze je Letná, kde stávala velká socha Stalina. Studoval jsem historii i politiku, zajímá mě, proč to tu tak vypadá a co všechno tomu předcházelo. Navíc je z Letné nádherný výhled na Prahu, stejně jako z Vyšehradu,“ vypráví.
Prahu si vybral ke studiu díky svému bratrovi. „Studoval rok ve Finsku a hodně cestoval po Evropě. Říkal mi, že Česká republika je nejkrásnější. A druhý bratr studoval v Lotyšsku,“ vypráví, jak se začal více zajímat o Česko, kde studoval první rok na gymnázium Budějovická díky projektu AFS Mezikulturní programy. V Praze se mu zalíbilo natolik, že se rozhodl pokračovat na ČVUT.
Když se hovor stočí k pražské MHD, porovnává situaci v rodném Caracasu, kde jezdí všichni většinou autem díky velmi levnému benzínu. V české metropoli oceňuje hustou síť spojů, díky které se může dostat kamkoliv.
Naopak obsluha v restauracích má podle něj ještě stále co dohánět. „Ve Venezuele je obsluha daleko milejší a ochotnější. Stále se ptají, jestli něco nepotřebujeme a více se usmívají. Proto se v Praze snažím usmívat. A většinou se mi úsměvy vrací,“ říká.
Na co však v Česku nedá dopustit jsou hrady a zámky. „U nás nic takového nemáme. Máte je všude, to je úžasné,“ rozplývá se a přiznává, že první rok navštěvoval každý měsíc jeden až dva objekty se svojí hostitelskou rodinou.
Na češtinu si nestěžuje, naopak. I když nepopírá, že je složitá. „Španělština je můj rodný jazyk. Trochu rozumím italštině, domluvím se anglicky, ale byl jsem zvědavý na slovanské jazyky. Čeština mi přijde kouzelná, ale těžká. Jenže jsem nechtěl do zemí, kde se snadno domluvím. Chtěl jsem něco výjimečného,“ říká Daniel.
Na problém s češtinou narazil, když stál u toalet v restauraci s nápisem muži a ženy. „Znal jsem jen španělské hombre, mujer a anglické men a women. Musel jsem tak pár minut počkat, abych věděl, kam mohu vejít,“ usmívá se.
Dalším popudem pro výběr Česka a Prahy bylo, že pochází ze země, která je hodně nábožensky založená. Chtěl poznat stát, který patří mezi nejvíce ateistické v Evropě. Přiznává, že nic zvláštního nenašel. Ale když se zeptá ve třídě, kolik lidí věří v Boha, hlásí se jen jedna studentka ze Slovenska.
Teorie tří jidel
Zvykat si musel na českou kuchyni. „Moje teorie je, že pokud něco třikrát zkusím, tak mi to pak začne chutnat. Neměl jsem rád svíčkovou, guláš ani kofolu. Ale zkoušel jsem to třikrát a teď je miluju,“ tvrdí a zároveň přiznává, že český chleba jí jen s klobásou a hořčicí.
Naopak mango, které jeho rodině ve Venezuele roste na zahradě rád nemá. „Protože od dětství jsme doma už od dubna jedli všechno s mangem,“ vzpomíná.
Pro latinoameričany je typický vřelejší tělesný kontakt a tak ho překvapoval odstup a zdrženlivost mezi lidmi. „Poprvé, když jsem někoho objal, tak se mě ptal, co to dělám? Třeba když si u nás přejeme vše nejlepší k narozeninám, je normální, že se obejmeme a dáme si pusu na tvář. Musel jsem se hodně kontrolovat. U vás si všichni třesou rukou. A to je pro mě velmi zvláštní. Potřebuju toho člověka obejmout a dát mu pusu.“
