Historii si uvědomíte až v okamžiku, kdy si na ni můžete sáhnout vlastníma rukama. Nikdy mi to moc nedocházelo, a to ani ve chvíli, kdy jsem se díval třeba na obrazy malířů, kteří zachycovali uličky staré Prahy zaplavené velkou vodou. To bylo totiž tehdy, kdy ještě nebyla pražská náplavka a úroveň ulic byla o dost níž, než ji známe dnes.
Poprvé jsem si to výrazně připomněl před mnoha lety v Husově ulici. V jednom ze zdejších paláců totiž bývala od devadesátých let vyhlášená luxusní restaurace Flambée (bylo to v dobách, kdy se pokládalo za dobrý mrav v určitých vrstvách podnikatelů a politiků, že obchody a jiné řeči se vedou v podnicích odpovídající cenové úrovně, na což se v současnosti už tak nehledí, nebo se to alespoň tolik nezdůrazňuje.)
Zmíněná restaurace se nacházela ve sklepení starobylé budovy. Naposledy jsem tam bylo na obědě s bývalou italskou filmovou hvězdou a sex-symbolem 70. a 80. let Ornellou Muttiovou. Byla to nejen její labutí píseň pro bulvární média, ale i restaurace byla na svém vrcholu a postupně mířila pod zenit. Bylo to ale v době, kdy jste si tam mohli dát panáka z láhve limitované edice koňaku vyhlášené francouzské značky. Majitel podniku ho kdysi od koňakářů složitě zakoupil, byl jediný v bývalé východní Evropě, komu ho prodali (vyrobili k nějakému výročí jen sto kusů a namíchali ho i z koňaků ještě z napoleonských časů). Láhev stála milion, měli ji vystavenou ve vitríně, a jak mi pan restauratér prozradil, pořídil si ji jako výstavní kousek jen na kukandu, protože čtyřicet tisíc za 0,05 litru bylo možná příliš i pro rozhazovačného kuponového privatizátora Viktora Koženého. Počítal s tím, že jednou láhev, neotevřenou, zase výhodně prodá. Třeba i za miliony dva…
Přesto jsem tam jednou zavítal a – z láhve bylo upito! „No, taky jsem to nečekal,“ krčil restauratér rameny. Jenže se tu zajídal a zapíjel velký armádní obchod za víc než miliardu a majitelé té šťastné zakázky si dali panáky hned čtyři. Co si pamatuji, co byla restaurace při životě, čas od času se hladinka vždy o nějaký ten milimetr a mililitr snížila.
Ale to není hlavní, co chci psát. Právě tam dole jsem si uvědomil, a majitel mi to i potvrdil, že hodovní prostory jsou v úrovni, kde kdysi byla úroveň středověké Prahy. Tady v tom místě to bylo o nějakých šest sedm metrů níž, než je nyní chodník v Husově ulici. Třeba vína měli uložené v části s krásnými gotickými klenbami a ve stěně se rýsoval zazděný vchod, kterým se do domu kdysi normálně vstupovalo z ulice.
Což je asi to nejzajímavější, co mi kdysi vyhlášená restaurace dala do života. Její existenci vzala nejdřív velká voda v roce 2002, protože si sem našly cestu spodní proudy a pak následná celosvětová krize. Už ani vlastně nevím, kdy to tady restauratér zabalil. To ale není podstatné. Kdykoli Husovkou kráčím, spíš než na Ornellu si vzpomenu na lidi, kteří tu před staletími žili, a když sedávali na zápraží, měli nad hlavou pěkných pár metrů budoucnosti, o které ještě nevěděli. A my jim vlastně šlapeme po hlavách.
