Občas máte jasnou představu už dopředu a jindy se jen tak prostě necháte vést tvary a stopami brusných kol, které zanechávají v hmotě skla dokonalé otisky vašeho umění a řemesla. Pořád se snažíte dílo dovést k dokonalosti, ale někdy je dobré včas zastavit a už to nechat být, proč to dál trápit dalšími a dalšími řezy.
Stejně tak se vám může občas stát, že máte jasnou představu a vizi, jak bude dílo na konci vypadat. Ale to je právě ta sochařina, která vás nutí k novým a novým kreacím, udělat to vždycky trochu jinak a nechat se unášet fantazií. Broušení je prostě dokonalá inspirace.
Sklářské řemeslo je tvrdá dřina a mnohaleté každodenní sbírání zkušeností. Proto není divu, že skláři jsou na svou práci právem pyšní a hrdí a jen tak si do své sklářské rodiny nikoho nepustí. Jsou to prostě srdcaři s pokorou a úctou, a když si je získáte, tak i velcí přátelé. To mě motivuje a zároveň si tohoto přístupu velmi vážím. Proto vždy když společně vzorujeme nová díla a vím, že to bude velmi náročné, stavím se za nimi, abychom to společně dopředu probrali. A nejlépe s otázkou: Myslíte, že to zvládnete? Tím je dostatečně správně vyhecujete, protože skláři přece zvládnou všechno.
Tak to bylo i s vázou Hruška, kdy jsem chtěl na zkoušku vyvzorovat masivní tvar pro broušení, optiku a novou barevnou kombinaci. Říkal jsem si, maximálně z toho bude jeden unikát, ale po prezentaci v Paříži jsme měli objednávek na několik desítek kusů a já se nemohl mezi skláři ani ukázat. Jedna váza totiž na píšťale váží 30 kg a pro skláře je tak výroba enormně fyzicky náročná. Tak jsem si řekl, to mě zase budou mít o něco víc rádi.
Lukáš Jabůrek
|
