Ten sexuální predátor vypálil obří díru do celé generace dětí, říká mladá spisovatelka

Kdy jste dostala první impulz jít s tajemstvím ven?
Žádný konkrétní impulz nebyl. Já jsem vždycky věděla, že to téma jednou zpracuji, jen jsem čekala, až se budu nacházet v dostatečně stabilním zázemí, aby mě to psychicky nerozložilo. To se mi poštěstilo teď, okolo třicítky. Kdybych nedokázala ke svým zážitkům zaujmout racionální odstup, mohla bych si tím ublížit. A možná bych nakonec napsala jen jakousi bolestínskou autobiografii, v níž bych se sama utopila, a ne román, který se snaží čtenářům ukázat principy manipulace a child groomingu.

Jak těžké bylo popsat vzpomínky na pedofilního čtyřicátníka, který v knize vystupuje jako Mirek?
V první fázi psaní knihy jsem cítila téměř euforii a hrozně moc energie. Byla jsem svým způsobem šťastná, že mám po tolika letech konečně možnost dát na papír to, co jsem prožila. Jak ale děj Poupátek houstl a okolo hlavní postavy se uzavíral kruh manipulace, začala jsem v noci špatně spát a trpět na noční můry. Velkou oporou byl manžel, který pak knihu také ilustroval.

Františka přitom bere Mirka v knize jako otce.
Protože jí chybí otcovský vzor doma. Být dítětem je velmi těžké, protože vaše psychické i fyzické přežití je závislé na lidech okolo vás, typicky samozřejmě na rodině. Proto děti, které nemají dostatečné rodinné zázemí a necítí doma oporu, hledají kompenzaci jinde. Snadněji se přimknou k jiným dospělým, převážně pedagogům či k jiným autoritám. Takové děti jsou k manipulaci náchylnější více než jiné a často si to s sebou nesou až do dospělosti. Špatně se jim říká ne.

Jak dlouho jste toto tajemství v sobě držela? 
Šlo o kauzu, která tehdy proběhla médii, tudíž jsem se nikomu v těch jedenácti letech nesvěřila, protože o tom všichni v mém okolí věděli. Což s sebou neslo i velmi ošklivé poznámky mých spolužáků ze třídy. Cítila jsem se poznamenaná, všichni věděli, že jsem do toho kroužku chodila, a občas využili příležitosti k tomu, aby mi to předhodili a rýpli si do mě. Tohoto stigmatu jsem se zbavila až v době, kdy jsem nastoupila na vejšku, kde o téhle mojí minulosti nikdo nevěděl, a mohla jsem se dobrovolně rozhodnout, komu to sdělím.

Týkalo se to jen vás?
Zneužívání se bohužel týkalo desítek nebo spíše stovek dětí, převážně děvčat. Důležité ale je, že v takovém prostředí, kde jsou špatně nastavené mantinely mezi dítětem a dospělým, se to může stejným způsobem dotýkat i chlapců. Pamatuji si, že v kroužku tenkrát vznikl vztah mezi dospělou ženou a chlapcem, který byl tehdy jen o rok starší než já. Mohlo mu být něco mezi 9 až 12 lety. Tato dospělá žena, bývalá členka, která byla s vedoucím v oficiálním vztahu, chtěla svého partnera donutit, aby na ni žárlil, chtěla mu oplatit, že navazuje vztahy s dětskými členkami souboru, a tak veřejně, před zraky nás všech, sexuálně obtěžovala tohoto malého chlapce. Nevím, jak to tento chlapec – nyní již dospělý muž – zpětně reflektuje, ale i v jeho případě šlo o sexuální zneužívání. Navíc byl využit k tomu, aby dospělá žena donutila žárlit objekt své lásky. To je velké zneužití dětské naivity a důvěry a položilo by to jistě leckterého dospělého muže.

Jak jste se cítila, když se děly ty hrůzy? Vyčítala jste si někdy něco?
Když se člověk roky potýká s nějakým traumatem, projde si většinou celou řadou různých fází. Od popření přes uvědomění, výčitky, vztek až po vytěsnění nebo smíření. I proto obětem zneužívání často nějakou dobu trvá, než se svojí zkušeností vystoupí. Je to stejné, jako když zažijete nějakou šokující situaci, nehodu nebo třeba smrt blízkého. Roky o tom nemluvíte, dusíte to v sobě, a najednou se to ve vás zlomí a musíte to ze sebe dostat. Je zajímavé, že pokud jde o oběti zneužívání, často slýcháme ono pověstné: Proč s tím přišla až teď, po tolika letech? Ale když někdo začne po letech mluvit o smrti svého dítěte, nikdo mu neřekne: Proč o té smrti mluvíš až teď? Chceš upoutat pozornost?

Jaká byla reakce rodičů?
Moji rodiče, podobně jako rodiče celé řady dalších dětí, neměli o důsledcích sexuálního zneužívání žádné ponětí, a tak situaci dále neřešili. Skončila pro ně tím, že kroužek přestal existovat. Šlo ověc, o které se doma pak už nikdy nemluvilo a nikdy se nijak nereflektovala. Možná by se dnes, díky současné osvětě, zachovali jinak. Kdo ví. Ani jeden z nich však nepocházel z dobrého rodinného prostředí, takže otevřená komunikace nikdy nebyla jejich silnou stránkou.

Ozval se vám někdo další z toho souboru?
Ano. Ozvalo se pár bývalých členek. Jejich reakce byly pozitivní, ale přece jen jsem cítila smutek, když jsem viděla, kolik dalších lidí se musí s jednáním tohoto predátora vyrovnávat až do dospělosti. Jeho počínání je jako živelná katastrofa: do celé generace dětí jednoho města vypálil obří díru, s níž musí žít celý život. A dostal za to jen čtyři roky.

Jak byl Mirek odhalen?
V realitě to dopadlo podobně jako v knize. Vedoucí nechal kazetu v kameře a poslal přístroj do opravny. Pracovník opravny si kazetu přehrál a viděl na ní nahé dívky, a tak celou situaci nahlásil. Je smutné, že celý ten koloběh skončil vlastně úplnou náhodou. Že ta komunita okolo nás dětí nebyla dostatečně zdravá a odvážná na to, aby za dvacet let tohoto násilníka odhalila a nahlásila. Šlo prostě o takové tolerované veřejné tajemství.

Jak dlouho jste knihu psala?
Přibližně dva roky.

Kolik toho vychází podle skutečnosti a kolik obsahu je fikce?
Snažila jsem se to záměrně trochu anonymizovat, protože do kroužku se mnou chodilo spoustu dalších dětí, které si na rozdíl ode mě nevybraly, že chtějí o své zkušenosti vypovídat. Charaktery dětí jsem trochu zpřeházela, nevyužívala jsem reálná jména, některé události se staly v jiném složení, za jiných okolností nebo v jiném prostředí. Principy a mechanismy, na kterých kroužek stál, jsem se však snažila ztvárnit co nejvěrněji.

Zmíněné ilustrace vašeho manžela kombinují černobílou kresbu s fotografií. Tento styl již použil v předchozí knize Svatá hlava.
Říká se tomu digitální koláž – ilustrátor vezme nějakou již existující fotografii či ilustraci a z jejích fragmentů digitálně vytvoří nový výjev. V knize Svatá hlava šlo Ondřejovi o to, aby tak vyjádřil hroutící se duševní svět hlavního hrdiny, tahle technika se mu ale natolik zalíbila, že ji částečně využil i v Poupátkách, kde ji zkombinoval s kresbou, která připomíná takové to typické vyrývání obrazců do školní lavice. Na potahu knihy je například prasátko, takové vyryl do lavice snad každý z nás.

Aktuálně čekáte miminko. Jak se budete jednou chtít vyvarovat něčeho podobného vůči vašim dětem?
Určitě se budu snažit s nimi už od útlého věku mluvit o hranicích vlastního těla: že je v pořádku říct ne, když vás chce někdo obejmout nebo na vás sahat a vy se na to necítíte. Že jejich tělo je jen jejich a ostatní lidé musí ctít jeho hranice. Ráda bych se zaměřila i na čtení sociálních situací. Do dětí pořád hučíme, aby si po sobě uklízely a napsaly všechny úkoly, ale jak číst sociální situace a poznat toxické vztahy, tomu se věnuje jen hrstka rodičů.

Nezanevřela jste na dramatický kroužek?
Divadlo je krásné umění, které přináší společnosti spoustu pozitivních věcí, a něco takového mi ten predátor naštěstí zkazit nedokázal.

Připravujete další knihu?
Ano. Mám toho v tuhle chvíli rozjednaného více, ale jako první se budu po porodu věnovat divadelní hře inspirované antickým dramatem, kterou píšu pro jeden pražský soubor.

Už víte, o čem bude?
Slíbila jsem napsat knihu pro dospívající čtenáře, pak mám ještě částečně rozpracovanou sbírku experimentálních povídek. Ale těžko říct, kdy se mi to podaří dokončit. Poslední rok byl poměrně hektický, tak cítím, že momentálně, s potomkem na cestě, potřebuji spíše trochu zvolnit.