Reportáž redaktora deníku Metro Pavla Hrabici, který se v pátek zúčastnil testování kolektivní imunity. Vstupuji ze slunečního světla do šera vojenského stanu v Kateřinské zahradě v Praze. Jsem jedním z téměř třiceti tisíc lidí, kteří se dobrovolně odhodlali k otestování vlastní krve. Rozsáhlý dotazník jsem už vyplnil. Mám, nebo nemám nemoc, kterou šíří koronavirus (který je a asi ještě dlouho bude nejvyhledávanějším slovem na internetu)? Jsou mé plíce v ohrožení, jsem „bacilonosič“? Přemýšlím, jestli to vlastně chci vědět. Špatné zprávy člověk nikdy neslýchá rád a pak také – sladká nevědomost.
Medička obalená od hlavy k patě ochranným oblekem, brýlemi a štítem mi stříká na obě ruce dezinfekci a posílá mě ke stolku číslo pět. „Tak si nejdřív pořádně promněte konečky prstů, ať je v nich krev, asi je máte taky trochu zmrzlé,“ vybízí mě další zabalená studentka medicíny. A rovnou mi předvádí, jak se to dělá. Pak už to jde ráz na ráz. Pár vteřin mi mačká bříško posledního článku prostředníčku, jehlou napíchne kůži a zase mačká, aby ze mě dostala větší kapku krve. Tu odsaje – a tím to končí.
Vzorek putuje na další stolek, kde už zjišťují, jestli jsem se s nemocí setkal, nebo jestli ji, nedej bože, nemám. Po necelé čtvrthodině čekání před stanem vyvolávají mé číslo 09694. Dívka si mě bere do stanu, kontroluje ještě jednou mé číslo a jméno. Pak mi sděluje pozitivní zprávu: „Jste negativní!“ Na nic se už nechci ptát. Dostávám potvrzení o tom, že nejsem nakažen novým typem koronaviru. A svým způsobem vstupuji do dějin.
