Fabriku s nápisem Petr Hobža zná v jihomoravské Strážnici každý. Místní jsou na podnik zdejších rodáků náležitě hrdí. Vždyť se za bezmála třicet let staly zdejší smažené brambůrky známé po celé zemi. A to i díky reklamě hlásající, že jde o brambůrky, nikoli chipsy.
„My se proti chipsům snažíme všemožně vymezovat, pochopte nás. Bramborové lupínky totiž vyrábíme celkem nákladnou metodou, aby v nich zůstala zachována opravdová chuť brambor,“ říká hned v úvodu Petr Hobža, který má na starosti obchod.
„Naše konkurence nakrájené brambory předehřívá v teplé vodě, takzvaně blanšíruje, čímž z nich zmizí škrob, cukr a ta chuť. Proto si může dovolit nakupovat i ty druhy brambor, které nejsou natolik kvalitní,“ upřesňuje jeho bratr Libor, který se v rodinné firmě zase stará o výrobu.
Brambora jako brambora? Kdepak
Nakupování brambor je věda, pro výrobu se hodí jen asi pět nebo šest typů z celkem třiceti druhů. „A jsou samozřejmě dražší, mají vyšší škrobnatost a rostou i náklady na jejich skladování,“ pokračuje Petr. Asi sedmdesát procent odebírá firma od českých farmářů, přičemž plány dodávek si navzájem říkají už rok předem. Zbytek musí nakoupit v zahraničí.
„Potýkáme se s tím, že Češi mají problém brambory kvalitně uskladnit,“ dodává Libor. A druhá významná složka, olej, je čistě řepkový. „Palmáč u nás nenajdete.“ Jen pro představu, ze tří a půl tuny brambor tady vznikne jedna tuna brambůrků. Jaký způsobem přesně, to se dočtete ve fotoseriálu.
Znají každý šroubek
Loni Strážnické brambůrky dosáhly obratu 162 milionů korun. „A to máme plán být ještě efektivnější. Výroba díky novým technologiím naroste, chceme najet na 24hodinový provoz. A bez propouštění lidí. Rozšíříme skladovací prostory a změníme i podobu kartonáže, spotřebujeme méně tun papíru a uspoříme další náklady,“ těší se Petr.
Připomíná přitom historii firmy, která nejdřív brambůrky vyráběla na zahradě rodinného domu, až v roce 2012 zbudovala za 200 milionů korun provoz na kraji Strážnice s novou linkou. „Na tu jsme náležitě hrdí. Je to světový unikát, díly máme od sedmi různých dodavatelů ze šesti různých zemí – od USA přes Japonsko až po Švédsko. Téměř vše jsme si ale skládali a designovali sami, propojovali pod jeden řídicí systém. Dá se tak říct, že linku známe do posledního šroubku,“ říká hrdě Petr Hobža.