Kosmická rakev stojí na podstavci uprostřed dílny. Masivní kus temného surového železa s přiznanými svary připomíná písmeno C. Samozřejmě nejde o rakev, natož kosmickou. Je to pracovní název nového stolu, který vzniká díky hudbě skupiny Pink Floyd. „Zaujaly mě čáry v grafice obalu jednoho alba této kapely. Svého času jsem nic jiného neposlouchal,“ říká Martin Pešl ve své dílně, kde začíná zhmotňovat další svůj nápad na netradiční kus nábytku.
Místo řevu motorovek
Hasičská stanice stojí v areálu venkovského zámečku v Lesonicích u Moravských Budějovic. Přímo s ní sousedí dílny Martinovy firmy na výrobu schodů, zábradlí či bran. V dlouhé přízemní hale, kterou má pronajatou, se v minulosti učili chlapi tehdejšího lesnického učiliště pracovat s motorovými pilami. Je to tady prostě pořádně chlapské a surové, voní tu železo a smrdí lak.
Zhruba před rokem tu přesto začaly vznikat stoly z konstrukční oceli, jejichž inspirací jsou i tanec a prvomájový polibek. „Surové železo mi přijde krásné. Je to čistý materiál, podobně jako třeba pohledový beton. Prostě úžasné,“ rozplývá se Martin. Ve vedlejší místnosti má položené dva díly z posvařovaných tyčí, které připomínají snopy z japonské hry Mikádo.
„To je Tango! Nápad vznikl díky tomu, že jsem začal se ženou tancovat, abych si doplnil toto základní vzdělání. Na kurzu nás učili držet tělo a zaujal mě typický odklon muže a ženy v klasickém tanci. To mě vedlo ke svaření profilů tak, aby to bylo podobné. Byl to jen záblesk, ale na první dobrou jsem se vzhledem spokojený.“ Deska na stůl je vyrobena z třešňového dřeva, což podle něj není náhoda: „Přece líbám ženu pod třešní! Osobně jsem velmi rád, když do sebe věci zapadají, a každý stůl mi musí dávat smysl. Zatím jsem to ale nikdy nikomu nevysvětloval.“ Po chvíli dívání na podnože Tanga se objevuje vizuální paralela s pražským Tančícím domem.
Radost bez podbízení
Stolový – stylový
|
Bude to deset let, kdy si Martin založil firmu. Daří se mu, zaměstnává další lidi, a i díky tomu si může poslední dobou plnit sen a vyrábět stoly. Pro radost, aby dal průchod své tvořivosti. „Navrhování a výroba schodů je poněkud monotónní práce. Zákazník je sice spokojený, ale v daném segmentu už jsem se neměl kam vyvíjet a v tvůrčím směru mě výroba neposouvala dál.
Schody jsou samozřejmě důležité – živí mě i další kluky, které tady mám. Jenže všichni už jsou samostatní, známe se, mohl jsem si to prostě dovolit,“ zamýšlí se. „Vlastně musím poděkovat i jim, že mi tohle svým přístupem umožnili,“ popisuje skromně stolové-stylové začátky. Myšlenku vyrobit něco čistě podle svého nosil v hlavě poslední tři roky.
„Vždycky jsem se zajímal o interiérový design. Dělám s železem a se dřevem, takže krok k tomu byl krátký. Měl jsem vizi, že chci dělat něco pěkného, co nebude vznikat prvoplánově pro peníze, ale proto, že mě to baví,“ pousměje se. Fotky hotových výtvorů zatím dává jen na svoji facebookovou stránku. Přesto už osm stolů odešlo do světa, i když ceny startují někde kolem dvaceti tisíc korun. Na dvojnásobek se může částka dostat při výběru exotických dřevin. Martin rád pracuje s dubem nebo jasanem, momentálně s třešní a jilmem. „Nikdy nechci použít žádné šméčko, na kterém bych šetřil. To by ztratilo svoje kouzlo. Nepůjdu do průmyslové spárovky, i když je levnější a méně pracná. Možná to je pro někoho drahé, jenže nedělám stolek z Ikey. Výroba stolů mě neživí a nikomu se nemusím podbízet,“ vysvětluje ve své dílně mezi dlouhými železnými tyčemi a hranoly pospojovanými do pravidelných tvarů. Vzniká tu zrovna běžné, klasické zábradlí. Tohle je to, za co do firmy přichází peníze.
Napřed svařit, pak rozřezat
První vyrobený stůl se jmenoval Vintage, a už má i své následovníky, naposled s masivní ořechovou deskou. „Inspiroval jsem se fotkou možná stovky let starého mostu. Přesněji jeho podpůrným ramenem. Bavilo mě jeho zdobení a zpracování. Myšlenka byla jednoduchá, převedení do reality naopak,“ zmiňuje Martin a říká, že někdy nezbývá než zkoušet metodou pokus – omyl. „Horní desku jsem ještě nezkazil a doufám, že ani nezkazím. To by mi toho dřeva bylo líto. Mnohé železné podnože už jsem ale po svaření zase rozřezal. To k tomu patří. Můžu si dělat plány v konstrukčním programu, jak chci, jenže v reálu to nemusí fungovat,“ podotýká. „Někdy nápad musím vysedět od první myšlenky, stále ho přepracovávám, stejně nejsem spokojený. A pak cvak, za půl hodiny je to hotové.“
Květináč jako první idea
Zajímavé podnikání |
Nejvíc času strávil předělávkami na stolu Spider, který jeho kamarádům u piva připomínal Starfightera ze Star Wars. Nepamatuje si přitom, že by ho kdy v dětství bavilo něco vyrábět. „Asi to přišlo s tou vysokou školou. Když jsme dva roky čmárali. První věc, kterou jsem si kdy chtěl udělat, byl květináč z plechu. A vůbec nevím proč. Ke kytkám jsem neměl bližší vztah, neměl to být ani dárek. Kupoval jsem si na jeho výrobu formy i nářadí, ještě předtím než jsem začal dělat tuto práci. Snad jen, že z plechu jsem uměl spoustu věcí, ale všechno to byly čistě užitné věci. Zpětně jsem se pak k nápadu vrátil, jen jsem se časem v představách posunul k železu, nerezu.“ A co tedy ten květináč? Vyrobil ho, a ne jeden. „Tamhle jsou. Ale prodávat je nebudu. Lidi mají mnohdy zvrácené představy o poctivé práci a její ceně. Mají radši něco v akci, a tohle by nikdo nezaplatil.“