Dnes sice Tehuány ze svého kouzla trochu ztratily, ale představy o mexickém machismu nabourávají stále. Vypadají mohutněji než jejich muži. Korpulentní a majestátní, prostě ukázkové vládkyně. Jsou nesmírně asertivní, občas až agresivní, a ani pro ránu nejdou příliš daleko.
Podnikavé amazonky
„Moje babička i máma prodávaly maso,“ sděluje mi statná řeznice Alícia z městečka San Blas, na níž mě kromě její šíře fascinuje i to, jak se dokáže ohánět nožem. „Já to převzala po nich, když jsem se vdala. No, a teď i moje holka pomáhá mně.“ Pyšně si prohlíží svoji těhotnou dceru, jako kdyby chtěla říct, že z její vnučky jednou taktéž vyroste řeznice. Trhy a byznys ovládají nejen v San Blas, ale na celé Tehuantepecké šíji pořád výhradně ženy. Obchodovat se dívky učí odmala. Nejen nakupovat a prodávat, ale i jednání se zákazníky. Matky jim vštěpují, že aby v životě uspěly, musí být nezávislé a pragmatické.
Za racionálnější pohlaví je dokonce považují i samotní muži, kteří běžně dělají doma po výplatě stojku. „Ženy tolik nepijí, a proto mají bystřejší hlavu než my muži,“ vysvětluje Alíciin manžel Manuel mnohem tišším hlasem než jeho žena. „Chlap se opije, uvidí jinou ženskou, ztratí hlavu a zmizí. Nedokáže se postarat o peníze a o rodinu tak dobře jako žena.“ „A co se stane, když ti muž odmítne svoje peníze dát?“ ptám se opět Alície a pohledem sklouznu na vyzáblého Manuela, který teď soustředěně skládá jeden z prodejních stolků „To je jednoduché,“ Alíciin obličej se rozzáří sebevědomým úsměvem. „Nedostane najíst!“
Muslimské matriarchy
Šestimilionový národ Minangkabau z indonéského ostrova Sumatra uctívá matku nadevše. Děti patří do jejího klanu. Majetek dědí dcery, zatímco synové odcházejí povinně do světa na zkušenou. Holandští kolonialisté označili jejich zvyky za matriarchaat. Samotní Minangkabauové pyšně popisují svoje tradice jako matriarchální dodnes. Přestože jsou praktikujícími muslimy. Vesnice Rao-Rao na Minangské vysočině se pyšní úžasnou sbírkou tradičních domů se střechami ve tvaru buvolích rohů. Některé vypadají zchátrale, jiné jsou nově opravené. Tato starodávná stavení jsou se zdejším matriarchátem úzce spjata. Trvale v nich žijí matky se svými dcerami, které si do nich přivádějí svoje manžely.
Dvacetiletá Angelina mi ukazuje zarámovanou fotku. Vdávala se před dvěma lety. „Z lásky,“ jak zdůrazní. Vypráví, že manžel obchoduje s textilem po celé Sumatře a domů jezdí jednou za měsíc. „Tak to prostě je. Muži jsou pryč a my ženy si na to musíme zvyknout,“ povzdychne si. Vzápětí nato ukáže na jasně zelené zdi a radostně se pochlubí, že novostavbu přilepenou zezadu na dřevěný dům její babičky i veškeré vybavení zaplatil manžel. Všechno však patří jí. Pokud by se prý rozvedli (což se tady děje často), odejde muž s prázdnýma rukama. A tak v tomto tradičním minangském scénáři s dočasnou rezidencí manžela na území jeho tchyně je to vždy žena, kdo vyhrává.
Na návsi pod mangovníkem potkáme Rowindu, studentku práv a angličtiny. Nenuceně se baví s několika mladíky. „Mým snem je stát se diplomatkou. Chci cestovat po světě!“ prohlašuje sebevědomě. A co se stane s jejím rodinným dědictvím, když odejde, zajímám se. „Co by?“ odpovídá bezstarostně. „Mám tady pořád dost příbuzných, kteří mohou v mém domě žít a o moje pole se starat.“ Minangkabauové smísili matriarchální zvyky s islámem a obojí zasadili do moderního komerčního světa. Vytvořili tak flexibilní muslimskou společnost, jež prospívá všem, ženám i mužům. Však si také vysloužili skvělou reputaci – jsou považováni za nejvzdělanější a ekonomicky nejúspěšnější etnikum v celé Indonésii.
Navštěvující manželé
Na jihozápadě Číny, vysoko v Himálaji, leží kouzelné jezero Lugu. Jeho břehy obývá romantický kmen Mosuo. Toto sotva padesátitisícové etnikum proslavila nejen nádherná scenerie, ale hlavně kontroverzní tradice „navštěvujícího manželství“.
Zdejší ženy i muži mohou mít tolik milenců či milenek, kolik jen chtějí, aniž by se kdy museli oženit či vdát. Muži své „manželky“ navštěvují pouze v noci a ráno se vracejí zpět domů. Oba partneři žijí celý život odděleně. Děti patří jen matkám. Od otců se vůbec nic neočekává. Mosuové žili donedávna v relativní izolaci od okolního světa. Jako první se turistice otevřela koncem osmdesátých let 20. století vesnice Da Luoshoi. Během následujících let vyrostly podél průzračného jezera s dechberoucími výhledy na okolní hory desítky hotýlků a restaurací.
My se ubytováváme v Domově Bohyně. Dvoupatrový rodinný penzion provozuje Šama, skromná paní v montérkách. Jako nejstarší ze tří sester jednou zdědí dům a po matce převezme funkci šéfky domácnosti. Než k tomu však dojde, musí tvrdě dřít a vůdčí roli v rodině si zasloužit. Osmiletou dceru má s dlouholetým navštěvujícím manželem. Zajímá mě, zda by s ním nechtěla sdílet domácnost. „A k čemu?“ podívá se na mě nechápavě. „Když muž a žena žijí spolu, jen se zbytečně dohadují. Jsou pak oba nešťastní a láska je pryč,“ shrnuje úhledně svoje přesvědčení.
O autorce
|
V minulosti mívaly ty nejkrásnější Mosujky během života klidně až sto milenců. Přijatelná bývala i prostituce. Dnes čínské cestovní kanceláře propagují jezero Lugu jako „království žen“ či „zemi volné lásky“. Masy Číňanů to inspiruje k pouti za poznáním této liberální společnosti. Mnozí z nich touží po tom prožít si „navštěvující manželství“ na vlastní kůži.
„Byla to první Mosujka, na kterou jsem to zkusil,“ vykládá nadšeně obtloustlý čtyřicátník Michael, který sem na zálety jezdí pravidelně. „Nežárlí a vůbec jí nevadí, že jsem ženatý,“ říká pobaveně, zatímco pokládá ruku na dívčin klín. „Tohle je prostě ráj na zemi,“ rozplývá se s úsměvem od ucha k uchu.
Utlačovaní muži
Ne všude však přijímají tradiční ženská privilegia bez výhrad. Pár mužů z kmene Khásí se proti nim bouří. Prohlašují, že jsou v naprostém rozporu s moderním světem. Zhruba milion Khásíů preferuje, zbytku Indie navzdory, dcery oproti synům. Děti patří výlučně matkám. Majetek vlastní ženy. A aby toho nebylo málo, příjmení po matce a výhradní dědické právo nejmladší dcery byly dokonce nedávno uzákoněny, což postavení žen dále utužilo.
„Jděte se podívat do nemocnice a uvidíte ten rozdíl. Když se narodí dcera, všichni se smějí a objímají. U syna jen pokrčí rameny – co se dá dělat, je to dárek od boha,“ vypráví nám rozhořčeně Keith Pariat, šéf mužskoprávní organizace Syngkhong Rympei Thymmai sídlící v Shillongu, hlavním městě deštivého státu Méghálaja. A pocit méněcennosti prý ještě zesílí, když se muž ožení a odstěhuje k rodině své ženy.
„Jsme jako chovní býci. Naší hlavní povinností je zplodit děti, nejlépe dcery,“ rozohňuje se Pariat. Tvrdí, že khásíjští muži ztrácejí vůli žít, protože nemají v rodině žádné postavení, respekt ani majetek. Opíjejí se, berou drogy, hrají na kytaru a umírají mladí.
Ptám se třicetileté Vicky, dědičky rodinného domku na předměstí Shillongu, co si o zdejších svérázných tradicích myslí ona. „Díky nim se dokážeme postarat samy o sebe. Můžeme pracovat, vlastníme majetek, a když zůstaneme bez mužů, nemusíme žebrat jako jiné indické ženy,“ říká rozhodně. Vicky před rokem vyhnala manžela z domu, jelikož zjistila, že jí byl nevěrný.
Syna její bývalý nevídá a ani na společný majetek žádný nárok nemá. „Když muž odejde, ztratí samozřejmě všechna tahle práva,“ vysvětluje s ledovým klidem. A že to někomu přijde nespravedlivé? V tom má Vicky jasno. „Pokud dáme muži nárok na děti, jméno a majetek, nastane totální chaos. A to si nemyslí jen ženy. I muži věří, že nedokážou vykonávat některé práce tak dobře, jako to dokážeme my.“