Hurvínek řádí v muzeu. Nejvíc se mění Mánička, říká režisér Kotík

Animovaný příběh pro celou rodinu, ve kterém si oblíbená loutková postava poprvé oblékne kabát 3D filmu, vznikal více než sedm let pod vedením producenta a hlavního režiséra Martina Kotíka. Podle něj ani s novou technologií ve snímku Hurvínek neztrácí nic z poetiky a humoru založeného na věčném špičkování s taťuldou Spejblem.

21 fotografií

„Jsem plný očekávání, ale věřím, že našeho Hurvínka přijmou všichni diváci, ti, kteří s ním vyrůstali, stále vyrůstají, i ti, kteří ho díky filmu teprve poznají,“ věří Kotík.

Proč jste se rozhodl právě pro Hurvínka?
Mám rád situační a rodinné komedie a miluji animované filmy. Dlouho jsem hledal nějaký motiv, který by mne nadchnul a motivoval k ­tomu, abych se do něčeho tak náročného pustil. Až mi osud přivedl do cesty Hurvínka. A to bylo ono! Okamžitě mne začal inspirovat a vše se dalo samo do pohybu. A postupně ten projekt strhával další a další lidi. A vydrželo to celých osm let.

Jak šel čas Josef Skupa poprvé vystoupil v plzeňském Loutkovém divadle Feriálních osad s postavou ušatého panáka jménem Spejbl. Ten se objevoval ve dvojici s Kašpárkem. 1926 Výtvarník Gustav Nosek vytvořil pro Skupu zmenšenou a­ vylepšenou kopii Spejbla. Původně nebyl záměr, aby Hurvínek byl Spejblův syn, ale postupně to vyplynulo z jejich vztahu. Hry si rychle získaly popularitu a­ Skupa začal natáčet i rozhlasové pořady, gramofonové desky a vydávat knihy. 1930 Skupa se rozhodl divadlo přebudovat na první českou profesionální loutkovou scénu – Divadlo Spejbla a Hurvínka. V roce 1944 byl Skupa zatčen a divadlo uzavřeno. Obnoveno bylo roku 1945, zároveň jej Skupa z Plzně přesunul do Prahy. V současnosti divadlo sídlí v Dejvické ulici v Praze 6. 1954 Skupu začal alternovat Miloš Kirschner, který navázal na tradici, že Spejbla i Hurvínka mluví vždy stejný herec. Po Skupově smrti Kirschner pokračoval v činnosti divadla. Začal se role také učit v­ cizích jazycích, aby mohl vystupovat i v zahraničí. 1974 V tomto roce se s ním v rolích hlavních protagonistů začal střídat Martin Klásek, od roku 1982 už pravidelně, od Kirschnerovy smrti je tak už třetím hercem mluvícím Spejbla a Hurvínka.

Bylo těžké vytvořit nový příběh tak, aby ctil legendu a zároveň byl moderní?
Udělat něco moderního z ­kultovní legendy bylo na celém filmu to nejtěžší. Jednak divadlo stojí na dialozích a ­animované filmy na situacích a dynamickém ději, takže zde jsme museli najít nový výraz, jak s Hurvínkem i Spejblem pracovat. A také jsme museli z dřevěné loutky udělat 3D chlapce. A to bylo vůbec ze všeho nejtěžší.

Trvalo nám to roky a vylámala si na tom zuby řada našich zkušených výtvarníků. Až jsem objevil Martina Zahradníka, mladého studenta z UMPRUM, který dokázal najít úžasný výtvarný styl. Najednou to cinklo jako v pohádce a 3D Hurvínek byl tady.

Jak jste přistupoval k proměně postav tak aby odpovídaly tradici a zároveň měly šanci oslovit současného dětského diváka?
K proměně Spejbla a Hurvínka do 3D jsme všichni v ­týmu přistupovali s největší úctou a pokorou. Všichni jsme na nich vyrostli a všichni je milujeme. A snažili jsme se jejich charaktery, srdce a­ duši vtělit do nové moderní podoby, která je učiní atraktivní i pro nové generace a diváky po celém světě, z nichž mnozí je jako loutku ani vůbec neznají. A teď, když je ve filmu vidím, musím upřímně říct, že mám radost, že v těch nových tělech jsou to stále oni dva. Zkrátka jsou tam.

Která z hlavních postav se dle vás proměnila nejvíce?
Asi Mánička. V divadle je trochu prudič a pořád Hurvínka opravuje a umravňuje. To by ve filmu hodinu a půl nemohlo fungovat, protože by nás všechny začala po chvíli dost otravovat. V Máničce jsme proto museli objevit silnější kamarádské a parťácké instinkty. Ve velkém dobrodružství nemůže nechat Hurvínka samotného a musí mu krýt záda a podporovat ho, když to potřebuje. Ale drobné pruzení a ironii si samozřejmě neodpustí. Navíc je krásná.

Vzpomenete si, kolik verzí scénáře vzniklo, než byl film tzv. připraven k natáčení?
Přesný počet verzí scénáře už dneska určitě nikdo neví. Jenom námět jsme vymýšleli přes půl roku a na scénáři jsme potom pracovali další 2 roky. A předělával se několikrát ještě během storyboardu. Typoval bych, že jich bylo celkem tak 11 až 15.

Co bylo pro vás na tomto projektu největší výzvou – sehnat peníze, ambice vytvořit skutečně velký evropský projekt, dokázat, že český animovaný film stále žije?
Upřímně – na začátku jsme chtěli jenom udělat pěkný film s Hurvínkem. Za pár korun, jak se to u nás běžně dělá. Celý ten monstr projekt z toho vznikl postupně, jak jsme na tom pracovali. Rostl příběh, spolu s ním rostl rozpočet, pak se přidali zahraniční partneři a najednou jsme zjistili, že většinu filmu musíme udělat venku, protože u nás nejsou animátoři ani studia. A tak jsme se začali starat o situaci české animace a stali jsme se vlajkovou lodí volání po změnách k lepšímu. A také českými posly ve světě, že česká animace chce a měla by žít dál, protože to je naše doména, kterou můžeme dobít svět, když dostaneme šanci.

Proč jste se po svých celovečerních hraných filmech, které byly divácky úspěšné, rozhodl pro animovaný film s takto náročnou produkcí?
Udělat animovaný film jsem chtěl už po Pánské jízdě, která oslovila nejen dospělé, ale i děti. Ale cítil jsem, že lokální komedie zůstane uzavřena v našich hranicích a nikoho dalšího neosloví. Oproti tomu animace je univerzální a má šanci oslovit celý svět, když se to povede.

Ale trvalo mi hodně let, než jsem jako režisér našel cestu k tomu, jak se to musí uchopit, a taky než jsem našel Hurvínka. Takže jsem mezitím pokračoval v hrané komediální tvorbě, což je prostě moje práce.

Když se podíváte na výsledný tvar filmu, můžete říct, že všechno to mnohaleté úsilí se vyplatilo?
Určitě a jednoznačně ano. Ve skutečnosti ten film předčil moje očekávání. Když jsme před osmi lety začínali, nikomu z nás se ani nesnilo, že uděláme tak velkorysý film s nejlepšími odborníky na animaci v Evropě. Je to vlastně celé jako pohádka.

Mánička. „Helenka“ naposled Přerod slavných postaviček z­loutkové do animované podoby probíhal ve spolupráci s­Divadlem Spejbla a Hurvínka. „Hurvínek s Máničkou nám v tom filmu maličko zestárli. Mánička je už na hranici puberty a Hurvínek ji nebezpečně dohání,“ přibližuje umělecký šéf Divadla Spejbla a Hurvínka Martin Klásek. Ten loutkového otce a syna mluví nejen v divadle, ale i ve filmu. „U Spejbla už tolik velkých rozdílů nevidím, protože mu zůstal frak i dřeváky, ale působí na mě maličko mladší,“ dodává Klásek. Film se symbolicky stal i poslední dabérskou rolí nedávno zesnulé ředitelky divadla Heleny Štáchové „Jsem vděčný osudu, že Helenka stihla namluvit všechny dialogy Máničky i paní Kateřiny. I když finální podobu svých postav ani celého filmu již nestihla vidět, věřím, že by byla spokojená, protože od počátku celému projektu fandila a podporovala nás,“ dodává režisér Martin Kotík. Další postavy oživily hlasy Martina Dejdara, Petra Rychlého, Oty Jiráka, Viléma Udatného nebo Jiřího Lábuse. „Tenhle film může Hurvínka objevit těm, kteří třeba nemají rádi loutky, nemají rádi divadlo, Hurvínka neznali, nebo ho znát nechtěli,“ říká Martin Dejdar.