Jestliže jste se v sobotu večer pohybovali po ruzyňském letišti, mohli jste spatřit lehce prošedivělého muže se strništěm na tváři a jasně modrýma očima, jak cosi klepe do svého laptopu. Pravděpodobně jste tak viděli mistra severské krimi, norského spisovatele Joa Nesbøho, jak právě pracuje na své nové knize, dalším díle Doktora Proktora.
Jo Nesbø byl v pátek a sobotu na své první návštěvě Prahy. A to, že ho někdo opravdu mohl spatřit v letištní hale, jak pracuje na novém příběhu, není myšleno nijak s nadsázkou: "Mým nejoblíbenějším místem pro psaní jsou letiště. Myslím si, že jsem jediný člověk na světě, který zajásá, když má letadlo tři hodiny zpoždění, stihnu tak napsat více stránek," říká Jo Nesbø a přiznává, že další díl Doktora Proktora má rozpracovaný.
Psaní je jeho největším koníčkem
Ještě nyní se diví, jak mu mohou lidé za psaní platit: "Považuju to za velké štěstí, že jsem placen za něco, co mě velmi baví. Klidně bych psal i zadarmo," usmívá se Nesbø, který byl velmi nadějným hráčem fotbalu, dokud si v devatenácti letech neporanil kolena.
Pak vystudoval ekonomii a stal se z něj úspěšný finanční analytik a navíc zpěvák v populární norské kapele Di Derre. "Už tehdy se vlastně jednalo o psaní, texty písní jsem promlouval k lidem," říká spisovatel.
Praha byla posledním městem, které se vyskytuje v jednom z jeho románů (Pentagram) a které dosud nenavštívil. "Jsem rád, že jsem to nyní napravil. Když jsem o Praze psal, musela mi vypomoci moje matka, která v Praze několikrát byla. Různé informace si sice můžete nastudovat na internetu či v turistických průvodcích, z nich však atmosféru města nevycítíte. Proto jsem si nechal od své matky o Praze vyprávět," vysvětluje Nesbø.
Tento Nor je ve své práci velmi disciplinovaný. "Než začnu psát samotnou knihu, napíšu si synopsi. První může mít pět stránek, druhá dvacet, poslední až 100 stran, ta má už i kusy dialogů. To všechno mi trvá stejně dlouho jako psaní samotné knihy. Takže když se pustím do první kapitoly, mám za sebou už rok práce. Proto tedy nemám pocit, že příběh vymýšlím, nýbrž že ho jen převypravuji," popisuje, jak jeho romány vznikají.
Detektivky ze severu jsou dnes v kurzu
Výsledek čtenáře vždy uchvátí. Severská krimi v dnešní době prostě letí. Stieg Larsson, Lars Kepler a řada dalších. Knihy, seriály, filmy. Propracované zápletky, chlad, přítmí. A samozřejmě osamělý, rozvedený, někdy až příliš melancholický, občas asociální detektiv, vyšetřovatel, investigativní novinář. Věk 35 až 50 let. Švéd, Nor, Dán, jako by si ti všichni chlapíci z oka vypadli.
Nesbø má svého Harryho Hola. Je to snad u mužů na severu Evropy přirozený sociologický vývoj, nebo jen výsada literárních vyšetřovatelů? "Takhle když to říkáte, zní to jako poměrně dobrý obrázek norské, severské reality. Nicméně Harry Hole je takovým americkým detektivem drsné školy importovaným do Norska, zároveň je reprezentantem norských mužů, ne však typických, díky bohu. Vyvstal z pár lidí, které znám. Někdo si může myslet, že pro detektiva je alkoholismus něčím typickým, přirozeným, že po ránu musí mít kocovinu, přitom všechno zvládat, být vtipný. To však není Harryho případ, on je prostě alkoholik na plný úvazek," říká Metru Nesbø a prozrazuje, jak jméno jeho nejznámějšího hrdiny vzniklo.
"První část jména náleží místnímu hráči fotbalu, příjmení jsem si půjčil od policisty z městečka, odkud pocházela matka. Jezdívali jsme tam na prázdniny. Matka nám říkávala, že když nebudeme v osm hodin v posteli, tak na nás přijde Hole a vezme si nás. Já jsem ho nikdy neviděl, ale představoval jsem si ho jako vysokého blonďatého muže. Až když jsem vyrostl, byl jsem na jednom pohřbu a potkal tam starého muže s modrýma očima. Stiskl mi ruku a řekl: Já jsem Hole. A má první myšlenka byla: vždyť ještě není osm hodin."