Kdy a kde je doložen nejstarší pražský veřejný záchod?
První zpráva o veřejném záchodku stojícím u Újezdské brány na Malé Straně je z 20. října 1472. Zpráva je to překvapivá, protože v této době nebyl záchod běžný ani v soukromých objektech. Zápis se dochoval v malostranském radním manuálu z let 1419 až 1481, který je uložen v Archivu hlavního města Prahy.
Jak vypadaly toalety v minulosti?
Ve středověku to byly klasické suché záchody, dnes známé jako kadibudky, postavené buď přímo na hnojišti, nebo nad samostatnou jímkou. Splachovací záchody, podobné dnešním, vznikaly v Praze od poloviny 19. století. Voda byla přiváděna z veřejného vodovodu a fekálie odváděny buď do žumpy, nebo do kanalizace.
 |
Už tehdy se na nich platilo?
Za použití veřejného záchodku se platilo od 80. let 19. století a to až do konce roku 1960, kdy byly poplatky zrušeny. Po roce 1980 pak opět obnoveny.
Lze mluvit o nějaké době jako o zlaté době pražských záchodků?
Zlatá doba pražských veřejných záchodků byla před Jubilejní výstavou konanou v roce 1891. V té době vznikla základní síť těchto hygienických zařízení a to péčí nejen hlavního města, ale i soukromým podnikáním paní Marie Procházkové.
Existuje mezi pražskými záchody nějaký klenot, ať už stavební nebo pokud jde o vybavení? Třeba Londýn se chlubí svými viktoriánskými záchody.
Nadzemní záchodky postavené na konci 19. století se v Praze bohužel nedochovaly. A podzemní, postavený ve 20. letech 20. století, funguje pouze jediný. Je na Uhelném trhu a měl by se stát předmětem zájmu pražských památkářů. Klenotem byl celokovový pánský pisoár na Karlově náměstí na křižovatce u kostela sv. Ignáce postavený v roce 1907. Po osmdesáti letech byl zbořen. Stejný osud potkal i "pseudobarokní" polopodzemní záchodek na náměstíčku na křižovatce ulice Anglické a Škrétovy. Fungoval od poloviny dvacátých let celých šest desetiletí.
Byly záchody vždycky rozděleny pro muže a ženy, v knize píšete že "vyměšováni na veřejnosti" bylo spíše mužskou záležitostí.
V 19. století vznikaly v Praze pouze pisoáry pro "mužskou malou potřebu". Pro obě pohlaví se stavěly veřejné záchodky od konce 80. let 19. století.
Jak to bylo v historii s čistotou a hygienou?
Komunální hygiena byla ve středověku i dobách pozdějších velmi podceňována. Ve vodovodech tekla pouze říční voda z Vltavy, studny na "pitnou vodu" byly často hned vedle hnojišť. Znečištěná voda velmi často tekla v korytech přímo po ulicích a skutečný úklid "zajišťoval" většinou jen prudký déšť. To se začalo postupně měnit od konce 18. století, kdy začala výstavba kanalizace a modernizovány uliční rozvody vody. Moderní zásobování skutečně pitnou vodou a odkanalizování pražské aglomerace včetně čistírny odpadních vod slouží od počátku 20. století.
Tento dům původně postavili jako záchod, dnes si zde můžete koupit pečivo.
Jaké měly pražské toalety zaměstnance?
Obsluhu záchodků zajišťovaly od konce 19. století starší ženy, které musely být "zachovalé a slušné" a do roku 1918 musely znát nejen český, ale i německý jazyk. Úslužnost a ochota obsluhovatelek byla základní podmínkou po celé další období. Po roce 1950 však toto prospěšné zaměstnání postupně upadalo.
Po roce 1989 byla řada záchodků přestavěna na něco jiného? Existuje nějaké bizarní využití takové stavby?
Zrušené záchodky byly občas přestavěny v hernu, bufet nebo hospůdku. Nedávno vznikla na Ostrčilově náměstí Japonská pekárna z objektu, který byl sice jako veřejný záchodek postaven, ale nikdy jako hygienické zařízení nebyl užíván.
Ve vaší knize popisujete i záchodky I. třídy, skutečně něco takového "s kobercem na terracottové podlaze" existovalo?
Na konci 19. století byly stavěny veřejné záchodky I. a II. třídy. V první třídě byly podlahy z ušlechtilých materiálů s koberci. K dispozici byly i ručníky, zrcadla a podobně. Poplatek byl samozřejmě o poznání vyšší. V některých veřejných záchodcích byly i úschovny zavazadel, obsluhovatelky dělaly i drobné práce na údržbě bot či oděvů. Tyto služby postupně "odumíraly" a od 1. republiky již byly služby více méně "sjednoceny" na základní úkony spojené pouze s vyměšováním.