„Možná dostaneme přes držku,“ usmívají se Oldřich Kaiser a Jiří Lábus, když hru představují. Servítky si v ní prý neberou, ostatně i režisér David Drábek dopředu hlásí, že krotké divadlo ho nebaví. „Mělo by být nevycválané, hubaté, explicitní a proč ne i konkrétní v pojmenovávání šmejdů a jejich praktik. Naše představení je takový souboj vlašáku s mungo klíčky na běžícím pásu doby. Masochistní sci-fi o tom, že by bolševik v naší kotlině získal znovu neomezenou moc. Ale není to zdaleka jen o politice. Petr Kolečko vepsal do příběhu i spoustu obyčejného civilního joudovství,“ říká.
Premiéra vaší předchozí společné inscenace, Dona Quijota, proběhla v roce 2006. Jak dlouho vám pak trvalo vybrat text, kterým byste na ni navázali?
Jiří Lábus: Vlastně v průběhu celých těch let jsme o dalším společném představení přemýšleli, četli různé divadelní hry, ale nenacházeli jsme žádnou, ve které bychom se cítili dobře, která by nás hned napoprvé chytla. Až jsme se v Divadle Kalich potkali s Petrem Kolečkem a začali si s ním povídat, o čem by měla být hra napsaná přímo pro nás dva. Řekli jsme si, že komunista je stále na světě a stále nám hrozí, ale lidé si čtyřicet let totality dnes často idealizují nebo nad spoustou lumpáren z té doby mávnou rukou, tak že by bylo dobré na tyto tendence upozornit. S velkou nadsázkou, humorem, nicméně zcela jasně.
U hry Žena za pultem 2: Pult osobnosti jste tedy byli od jejích prvních synopsí. Jak jste do ní sami zasahovali?
J. L.: Už od čtených zkoušek jsme s režisérem Drábkem přinášeli vlastní nápady a nosili je po celou dobu zkoušení. Takže texty jsme malinko upravovali, něco jsme vynechali, něco naopak přidali, hru jsme ve výsledku o kousek zkrátili.
Oldřich Kaiser: Kolečko, myslím, neměl s našimi úpravami problém. Donesl nám tu hru na stříbrném podnose, ať si s ní děláme, co uznáme za vhodné. Tohle každý autor nedokáže. Petra jsem proto při zkouškách po očku pozoroval, on ale naštěstí skutečně nic nenamítal, nevztekal se. A Jirka se v roli ženy za pultem vyloženě rochní. Je to jeho parketa.
Při zkoušení nové hry
Hádali jste se o ni?
O.K.: To víte, že ano. Normálně mi ji vyfouknul. Asi týden jsme na ni dělali konkurz, já se opravdu snažil, leč nakonec ji získal Jirka. Přeci jen je o něco starší…
Máme tuto hru chápat čistě jako politickou satiru?
J. L.: Určitě ne. My jsme politickou satiru nikdy nedělali a ani nás netáhne. Z mého pohledu je to záležitost dost krátkodobá. Po odvysílání pořadu Možná přijde i kouzelník za námi lidi chodili a mrkali na nás, co se nám tam zase podařilo dostat za narážky na tehdejší dobu, ale my to takhle moc nevnímali. Hlavně jsme se snažili o čistočistou srandu.
O. K.: I když určitý podtext tam byl, alespoň já ho v té době cítil. Původně měl Jirka v Kouzelníkovi hrát cenzora, který bude zasahovat do dění na jevišti. Jenže něco takového samozřejmě neprošlo přes skutečné cenzory, tak jsme z Jirky udělali autora. Podobných úprav byla celá řada. Často se stávalo, že nám něco ze scénáře nepustili a my museli přepisovat, vymýšlet, jak vyškrtnuté říct jinak.
J. L.: Otevřenou politickou satiru tehdy ani dělat nešlo, zašlapali by ji hned v zárodku. Před kamery se nedostalo nic, co by před tím nezkontrolovali. Třeba scénka s Kubrtem vznikla poté, co jsme si jednou společně představovali, jestli takový Štrougal nebo Jakeš mají někoho, kdo je rozesmává, když je tíží nějaký vážný stranický problém. Tak se narodil referent Kubrt. Pochopitelně jsme nemohli hrát o předsedovi vlády či strany, museli jsme jít níž na úroveň ředitele podniku.
Nicméně Žena za pultem 2: Pult osobnosti není jen bojůvka proti milovníkům starých pořádků, že?
O. K.: Není. Beru ji jako pohled v nadsázce na určité společenské jevy, které se neustále opakují. Něco kolem nás prolítne, na chvíli zasviští, tak se za tím všichni hrneme. Pak to zanikne a my už se lepíme zas na něco jiného.
Přesto asi každého napadne, co tato hra může provést s diváky, kteří se za komunismem ohlížejí se smířlivou nostalgií…
O. K.: Nejspíš pro ně bude těžké ji skousnout. Možná někdo i odejde o přestávce, stát se to může. Ale stačí si připomenout výroky některých současných představitelů komunistické partaje a jejich výklad našich nedávných dějin. Proti nim je hra pořád slaboučký odvárek. Chtělo by to přitvrdit.