Kde jste byl lovit snímky naposled?
Naposledy jsem se vydal do oblasti Karlovarska s krátkým přejezdem do německého pohraničí. Ač je to jeden z našich nejmenších krajů, vrátil jsem se s pocitem, že právě zde jsou pro naše tuzemská poznání opuštěných míst ta nejkrásnější a nejfotogeničtější místa. Byla to tak trochu spontánní akce, původní plány na prodloužený zářijový víkend nevyšly, ale protože jsem potřeboval „vypnout“ a vytipovaných míst z dřívější doby nebo míst, kam jsem se chtěl vrátit a nafotit lépe bylo takové množství, že jsem se rozhodl spojit vše do jednoho třídenního výletu. Vzal si batoh s pár věcmi, hodil do kufru auta spacák a vyrazil vstříc neznámému... Po návratu jsem měl na tachometru přes sedm set kilometrů. Lokalit bylo nakonec téměř čtyřicet, z toho například pět kostelů, čtyři pivovary, čtyři hotely, tři školy, dvě nemocnice a tak bych mohl ještě dlouho pokračovat...
Jak jste se k tomuto koníčku dostal?
Jan Freitag.
Zájem o urbex se u mě objevil, a to víceméně z ničeho nic, mezi lety 2012 a 2013, kdy jsme podnikli s přáteli první výpravy. Fotografií jsem měl po dvou letech již takové množství, že jsem se rozhodl je jen tak nesyslit na disku, ale podělit se s nimi i ostatním, kdo o to projeví zájem, a to na zmíněné facebookové stránce, kterou jsem pro tyto účely před rokem a půl založil. Součástí toho je i snaha o zjištění historie daného objektu, kterou alespoň ve zkratce k fotkám přikládám. Často ale na internetu nenajdu o těchto místech prakticky žádné informace, neboť přestaly fungovat ještě v době, kdy byl samotný internet ještě v plenkách. Určitě jsem jako malý neprolézal staré baráky. Zárodky u sebe vidím asi při zájmu o vše staré, co už není in, o retro, úplně nejdříve o tramvajové tratě v Praze, kde už ale tramvaje nejezdí. Ta místa jsem jako před maturitou všechny navštívil, namísto Babičky jsem přečetl knihu Pavla Fojtíka o historii MHD v Praze, či knihy z cyklu Zmizelá Praha.
Lezete i do míst, která bývají obehnána plotem. Neměl jste někdy kvůli tomu problém?
Bazén polského léčebného sanatoria.
Památkově chráněná hala továrny na převodovky a letecké motory.
Musím to zaklepat, myslím, že mám zatím velké štěstí, a tak výpravy až na pár výjimek proběhly naprosto bez problémů. Párkrát mě nebo nás, když bylo účastníků více, vyvedla ochranka, se kterou se ale dá vždy rozumně domluvit a situaci alespoň vysvětlit k pochopení. Oni sami vědí, že ty rozlehlé objekty továren jsou po mnoha letech chátrání poměrně snadno přístupné, a tak zub času zanechá na plotě pořádný kaz. I s bezdomovci bývá řeč více než na úrovni. Nejnepříjemnější na slovní konfrontaci bývají setkání s majitelem, pokud se tam náhodou objeví. A s policií, a to jsem, myslím, už jen jeden z mála, který konfrontaci neměl vůbec nikdy. A to ani tehdy, když mé kolegy vyhnali z jednoho německého zámečku a začali je kontrolovat. Víte, dávám si na fotkách záležet a v kombinaci s novým fotoaparátem mi to trvá déle než ostatním, a tak jsem toto setkání jaksi prošvihl. Nezapomenu na jejich pohledy, když jsem se spokojeně vrátil k autu a zeptal se, co tak udiveně koukají.
Jak často se vydáváte na své výlety?
Rozhodl jsem se o svoji stránku pečovat tak, abych dokonce každý den něco zajímavého zveřejnil. Zatím se toto tempo dá bez problémů udržet, ostatně nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že jsem zatím zveřejnil tak jedno procento ze všech svých fotografií. Na výlety, a to v naprosté většině případů celodenní, jezdíme tak jednou do týdne, obvykle o některém víkendovém dni. Vstávačka třeba okolo páté, návrat v jedenáct večer. Přijde mi, že jezdíme čím dál více na vzdálenější místa, včetně zahraničí. Zatím jsem navštívil všechny čtyři naše sousední státy a v hledáčku mám Belgii. Zachovalost těchto míst je totiž na zcela jiné úrovni, než u nás, takže základem je se co nejvíce vzdálit od Prahy, kde už vás překvapí snad jen to, že neobjevíte prázdnou oloupanou místnost o čtyřech stěnách, ale už jen třech, s dírou v podlaze a bez dveří.
Interiér kavárny dvě stě let starého lázeňského hotelu, kde přebýval dokonce i anglický král. Chátrá přes 20 let.
Dvě stě let starý lázeňský hotel, kde přebýval dokonce i anglický král. Chátrá přes 20 let.
Jak to vlastně stíháte? Podle vašeho facebooku jste z Prahy a pracujete.
Stíhám bez problémů, ostatně i moje práce v oboru městská doprava je mým koníčkem. Tady také hojně využívám zálibu ve fotografování. A když práce nepočká a zároveň nechci přijít o možnost výletu, absolvuji jej, večer se přesunu do práce a pak se vždy divím, když mi ujede i poslední metro domů... Jsem celkem noční živočich. Takže stíhám, ale už není moc času na nic jiného. Další spousty času totiž zabere práce s fotkami u počítače.
Kolik míst jste s foťákem navštívil?
Absolutně nemám odhad, až následně po propočtu těch míst, kam jsem se podíval i dovnitř, přicházíme k číslu zhruba dvě stě padesát a dalších tak sto, do kterých nebylo možné se podívat a výsledkem jsou maximálně jeden dva exteriérové záběry. Rád bych zdůraznil, že dovnitř se dostáváme vždy tak, aby nebylo nic zničeno nebo rozbito, aby nikdo nepoznal, že jsme tam byli, s tím, že nic nepřinášíme a nic neodnášíme. Fotky vypadají tak, jak tam k tomu přijdeme a zase odejdeme.
Kde vlastně berete tipy, kam se vydat?
Tak třetinu míst objevím na mapě sám a to jsou hlavně místa v Čechách. K další třetině přijdu díky společným výletům s přáteli, to jsou zejména zahraniční lokace. A zbylou třetinu zahlédnu zcela náhodně cestou u silnice, případně vidím zmínku v novinách nebo třeba ve zprávách. Ta nejkrásnější místa si však komunita lidí se stejným zájmem poměrně střeží a neprozrazuje je. Protože dostat veřejnost do některých z míst, která mají ještě nějakou hodnotu, by mohlo pro ně mít zničující důsledky. Někteří fotografové by se ale mohli chovat řekl bych dospěleji a ne doslova zuřit, když na „jejich“ místo jedou jiní. Vyvolávají se tím naprosto zbytečné spory. V prvé řadě jde o soukromý pozemek cizího majitele.
Které místo vás učarovalo nejvíc?
Železniční depo parních vozidel v Maďarsku.
Železniční depo parních vozidel v Maďarsku.
Zcela jednoznačně mě nejvíce uchvátilo opuštěné železniční depo, které ukrývá skutečné zašlé skvosty. Byli jsme na letní dovolené v Maďarsku a naprosto nečekaně předposlední den na hotelové wifině při dlouhé chvilce jsem objevil fotky jedné a té samé parní lokomotivy, která se nacházela dle popisků ve stejném městě, jako jsem byl. Začalo hledání, kde přesně je a po úspěšném nalezení byl plán na další den na světě. Vstup nepatřil mezi nejpříjemnější, ostatně prvotní oficiální pokus, spíše kvůli jazykové bariéře nevyšel, a tak o to větší adrenalin to uvnitř byl. Okolní budovy byly totiž funkční a areál je pod kamerami, slouží převážně již jiným účelům. Přímo uvnitř depa je asi deset parních lokomotiv v dosti rezavém stavu a spousty osobních vagonů. Zvláštní vůně přetrvávala a ticho v dlouhých halách nás uklidňovalo a přenášelo do jiného století. Jelikož se zajímám o veřejnou dopravu a fotím zašlé a opuštěné prostory, jednalo se o jedinečnou kombinaci obojího, co mě ohromilo na dlouhou dobu dopředu.