Scény filmu Tenkrát v ráji, jež představují rozbombardovanou Mánesovu ulici na Vinohradech, v níž bydleli románoví manželé Brázdovi, se natáčely v Ústí nad Labem. Deník Metro se na pár detailů zeptal autora knihy, jejíž filmová podoba se objeví na podzim.
Scéna z natáčení filmu Tenkrát v ráji, která představuje situaci po spojeneckém bombardování pražských Vinohrad v únoru 1945.
Co všechno bylo potřeba pro filmování v ústecké ulici Na Nivách změnit nebo upravit?
Upravit potřebovala, pokud se ale týká domů, tak téměř vůbec. Je to ulice, jako když vybombardovali Varšavu, jako z filmu Pianista. Fantastická. Hned jsem pochopil, proč ji architekt chtěl. Ostatní ulice neměly domy výšky čtyř či pěti pater jako na Vinohradech a nebyly tam stromy. Kdežto tady byly a přesně to odpovídalo atmosféře ulice, kde jsme natáčeli, jako by to bylo před válkou.
Kvůli náletu se tam musela navézt suť, dovézt bylo třeba i rozbořené stánky, které ulici identifikovaly. To všechno trvalo tak tři čtyři dny před natáčením. Pak zase bylo třeba všechno odvézt. Pokud bychom ulici stavěli, stálo by to opravdu velké peníze.
Procházel jste si pražskou Mánesovu ulici, v níž se děj odehrává?
Já ji znám, měl tam totiž ateliér můj velmi dobrý kamarád, dokumentarista Milan Maryška. Chodil jsem za ním často. Když jsem napsal scénář k filmu Habermannův mlýn, tak Milan ho přihlásil do soutěže o Cenu Sazky za dosud nerealizovaný scénář na Českého lva. Pak při natáčení v Izraeli zemřel a já cenu získal. Bylo to něco neuvěřitelného.
Jak jste se vlastně dostal k příběhu horolezce Josky Smítky?
Kamarád a producent Dan Krzywoň, s nímž jsem před lety zakládal firmu, byl zamlada výborný lezec. Tím, že lezl, ve skalách strávil mnoho času, vlastně celé mládí.
Po Habermannově mlýnu a filmu 7 dní hříchů jsme hledali další velké téma. Dan mě o Joskovi vlastně přesvědčil. Když jsem si přečetl knížku Josefa Štyrsy Kamarád ze skal, udělal jsem si představu a začal zjišťovat další podrobnosti. Motiv se mi ohromně líbil. Joska se nevzdal, několik let se ukrýval ve skalách, s otcem měl takový vztah, že z toho nebylo zřejmé, jestli se táta bojí více o sebe, nebo o syna. Líbí se mi neurčité postavy, takové ty stíny.
Takže jste přesvědčil sám sebe?
U Josky mě fascinoval důležitý fakt, že miloval svobodu. On to nevzdal, na vrchol lezl, až se tam opravdu dostal, nebo si rozbil nos. Dotahoval věci do konce. Jeho výhodou bylo, že měl potlačený pud sebezáchovy ve všech směrech, proto se pohyboval na skále přirozeně. Jeho kamarád Heinrich musel na stěně bojovat, strach mu svazoval ruce. On, intelektuál, chtěl být jako Joska, ale neměl na to. Na druhou stranu cesty kamarádů takové bývají, že jeden bez druhého určité věci neudělá. Bez toho, že jeden druhého jistí.
Vždycky někdo musí být vpředu a někdo je vzadu. Joska byl prvolezec. To se mi na tom líbilo. Že se nikdy nevzdal. Máme k našemu filmu heslo - Jedno lano, jedna cesta ke svobodě. Je to příběh o svobodě a taky o svobodě myšlení. Příběh kluka, který prostě dělal věci po svém.
Jak jste vybírali hlavní protagonisty filmu?
S Vávrou (pozn. mistr světa z roku 2013 a stříbrný olympionik z Londýna Vavřinec Hradilek) se znám velmi dobře. Občas si společně zapádlujeme. Já jsem jezdil také kdysi vrcholově, ale to už je pár let. Vávra velmi dobře vystupuje, umí mluvit, má charisma. Udělali jsme herecké zkoušky, dali jsme mu herecký kaučink, bylo to velmi tvrdé, ale fungovalo to. Jeho role byla velmi náročná - psychicky, ale i fyzicky. Vlastně si nedovedu představit, kdo by takovouto roli zvládl. Vávra po skalách ve filmu opravdu leze, neklepe se tam. Při natáčení jsme nepoužívali žádné klíčovací pozadí, natáčelo se na skutečných skalách, tedy i v místech, kde lezl před lety i Joska.
Lezecké scény v jeho podání vypadají opravdu realisticky...
Natáčeli jsme přímo na Kobyle a herci tam skutečně museli vylézt. Už dopředu jsme si řekli, že chceme udělat film i horolezecky věrohodný. Není to ale sportovní film. Je to snímek o ideálu svobody. Vypráví o tom, že když se člověk dostane do nějaké kritické situace, v zásadě v onom okamžiku vyjde najevo to, jaký ve skutečnosti je. Jak s životní výzvou naloží. Joska Smítka projevil svůj postoj tím, že se nesklonil před okupační mocí, nezradil své kamarády. Ve mnoha filmech se teď hraje o sexu, o drogách, o lehkých holkách a je to všechno hrozně in. My jsme ale chtěli vytvořit příběh, který by odhalil jednu základní životní pravdu: totiž, že když se člověk v životě vzdá čehokoliv, milost mu stejně nikdo neudělí. Příkladů jsou stovky. Také jsme chtěli na plátně po delší době představit pozitivního hrdinu.