O čem vlastně je Enola?
Jde o sólové představení na hranici nového cirkusu a fyzického divadla. Tahle inscenace je inspirovaná japonskou estetikou a shozením atomové bomby na Hirošimu. Po formální stránce jsem se snažila hlavně o to, aby v tom bylo divadlo a zároveň z toho nevypadla akrobatická technika. Hledala jsem tedy způsob, jak to udělat, aby tam ta technika mohla zůstat, ale nebylo to jen gymnastické představení.
Inscenace je inspirována knihou Sadako a tisíc jeřábů. Jak vás to napadlo?
To jsem asi před pěti lety zjistila, že nemám prakticky žádného koníčka, protože můj koníček se stal mojí prací, tak jsem se rozhodla, že si nějakého najdu a našla jsem kurzy japonštiny. A pak už se to vezlo, workshopy tance Butó, origami, haiku... Až mi to začalo všechno dávat smysl i ve spojení s akrobacií.
Jde o vaše sólové představení, ale pracovala jste na něm s mezinárodním týmem, jaké to bylo?
Když člověk tvoří sám, tak je to těžké. Když něco vytvoříte, potřebujete někoho, kdo vám dá zpětnou vazbu, někoho kdo vás zná a vy mu věříte. Jsou to taková oka zvenčí, konzultanti.
To představení ale hodně stojí i na hudebníkovi Standovi Abrahámovi, kterého jsem přizvala v prosinci. Standa se na to vrhnul s velký nadšením a poctivostí a udělal skvělou hudbu. Ale Japonsko v tom moc slyšet není. To jsem ani nechtěla, bylo by to povrchní. Šli jsme spíš cestou minimalismu a zvuků. Některé zvuky a samply má Standa jako základ a další k tomu pak pouští live v přesně určených momentech nebo podle pocitu.
Jde tedy o novocirkusové představení. Ví už lidé u nás, co to znamená?
Je pravda, že lidi, když slyší cirkus, tak si myslí, že to bude komedie. Mým cílem ale u Enoly naopak bylo, aby to bylo představení dramatické.
Jak si tedy v Česku v současnosti nový cirkus stojí?
Myslím, že se to zlepšuje. V poslední době se rozrostl počet malých souborů a jezdí sem i hodně cizinců. Lidé samozřejmě nový cirkus hodně poznávají přes velký ansámbl La Putyka, ale už si začínají všímat i nás malých a experimentálnějších. A to hlavně díky prostorům, v kterých se cirkus hraje, ale také učí a samozřejmě i díky festivalům, které v posledních pěti letech vznikly. Jsou to například KD Mlejn, Cirqueon, Letní Letná, Fun Fatale, Cirkopolis, Cirkuff, Jatka78 a další.
Co vlastně vzdušná akrobacie, které se věnujete, obnáší? Zkuste to vysvětlit pro laiky.
Nejvíc známá disciplína jsou asi šály. Člověk po nich šplhá a různě se do nich zamotává, čímž si vytváří na sobě uzly, ve kterých visí nebo se z nich různě spouští. Je to takový akrobatický tanec ve vzduchu. Podobné je vertikální lano.
Dál existují visuté hrazdy či závěsný kruh. To jsou takové základní, na které se nabaluje mnoho dalších. Pro představení se pak hledá nějaká forma tanečního či divadelního zpracování, aby to v sobě mělo nějaký posun k umění a nebyla to jen gymnastika.
Funguje tedy u nás čistě jako sport?
Ano, holky z oblasti pole dance před pár lety začaly organizovat mistrovství ČR v šálách a na kruhu. Zavedly pro to také nějaká pevná a poměrně přísná pravidla, bez kterých by to samozřejmě nešlo porovnávat. Pro mě osobně to není moc zajímavé, protože já se spíš snažím jakákoli pravidla překračovat, ale na druhou stranu proč ne.
Četl jsem, že potřebujete pro představení scénu, kde bude strop až ve výšce osm metrů, bývá to problém?
Ano, řeší se to často. Je to vlastně základní problém. Třeba na ty šály je potřeba ideálně těch osm metrů, nebo tedy minimálně šest, aby to vůbec nějak vypadalo. Samozřejmě jsme i některá představení kvůli tomu museli odříct.
Uživí vás tahle forma hraní?
Kdybych jenom hrála představení, tak asi moc ne. Ale máme i komerční akce a vystoupení, takže na tom už se to postavit dá.
Máte někdy strach?
Většinou ne. I když například v představení Mimo provoz máme zavěšené lano přes dvě kladky, kde na druhém konci visí někdo jiný, takže člověk závisí i na druhých a na společné souhře. Z toho respekt mám.
Pořádáte také v Cirkusu Mlejn kurzy pro děti a dospělé. Jaký je o ně zájem?
Nejvíce chodí právě dětí. My už děláme kurzy sedmý rok. Začínali jsme se dvěma kurzy po pěti dětech, teď máme osm kurzů po asi patnácti dětech. Zájem je obrovský. Myslím, že je to tím, že rodiče chtějí, aby jejich děti dělali sice sport, ale zároveň ne vyloženě profesionálně.
Vzešel z kurzů nějaký velký talent?
Ano, dokonce vznikly už dva drobné soubory z těchto mladých kurzistů a dva mladí kluci se loni dostali na cirkusovou školu do Dánska, což je skvělý úspěch pro nás pro všechny!
Máte také třeba touhu pracovat a hrát v zahraničí?
Ani ne. V téhle trochu nezávislé sféře lidi hodně cestují a účastní se různých projektů v zahraničí a vlastně se v těch projektech všichni různě mixují. Já třeba často spolupracuji s Finkou Ilonou Jäntti, která mi u představení Enola dělala pohybovou supervizi. Takže často jezdím třeba právě do Finska. Stačí mi to cestování, nepotřebuji se nikam přesouvat na delší dobu.