„Na Pražském hradě v sezoně každému doporučuji nejradši Nový Svět, protože na Zlatou uličku není možné se podívat. Když se zaplní turisty, stane se jednou velkou obrazovkou vytvořenou z iPhonů, iPadů a tabletů,“ říká Piotrek Gawlinski.
Po Praze provází kromě polštiny také v angličtině. Hlavní rozdíl nevidí v jazyku, ale v tom, že lidem, kteří ve střední Evropě zažili existenci minulého režimu, už nemusí vysvětlovat moderní dějinné souvislosti. Podle jeho zkušeností je teď z pohledu financí již téměř jedno, jestli vodí Poláky, Brity nebo Australany.
„Snažím se, aby ti lidé nebyli v Praze a Česku jen proto, aby si mohli odškrtnout další místo, které viděli,“ poukazuje na návyk mnohých turistů, kteří mají pocit, že musí vidět top 10 míst uvedených v průvodcích a to stačí.
Sám se ale musí přizpůsobovat trendům foodies, ochutnávek a gastronomie, které se v západním světě vyvíjejí již delší dobu. „V tom mají naštěstí Praha a Česko obrovské možnosti. Jen je nutné stále sledovat vývoj, třeba i to, kolik v poslední době vzniklo minipivovarů,“ dodává s tím, že je na něm vidět, že sám rád poznává nové věci a práce ho baví.
„Impuls k našemu rozhodnutí přestěhovat se z Polska do Prahy, dala manželka Martyna. Jezdila sem mnohem dříve než já a už dávno si město zamilovala. Pochází totiž ze Zgorzelce na jihu Polska a s otcem sem zajížděla třeba jen na jeden den na koncerty,“ říká Gawlinski, který zná velice dobře českou historii a reálie a s mluvenou češtinou nemá žádné problémy.
„Když jsme se s nynější manželkou ve Wroclavi poznali, tak jedna z jejích prvních otázek byla, jestli jsem už viděl Prahu. Co já, ze severu Polska jsem jí mohl odpovědět? Jasně, že ne. Asi to byl pro ni i šok,“ vzpomíná.
Do Čech a Prahy tak společně začali jezdit jako turisté a po městě chodili podle jeho slov neskutečné vzdálenosti.
„V tu dobu jsme zrovna končili studium na univerzitě ve Wroclavi a museli se rozhodnout, co budeme v životě dál dělat. Proto jsme se v roce 2008 domluvili, že Prahu zkusíme alespoň na nějakou dobu. Neplánovali jsme ale, že tu budeme žít tak dlouho,“ potvrzuje.
Před tím, než se Polák dal na dráhu pražského průvodce, pracoval jako barista. „Dělám si legraci, že jsem byl barista ještě před tím, než se to stalo módní. Protože teď, když půjdete do kavárny, jsou tam lidé super školení. Já jsem byl vlastně jen v baru a vařil kafe. To jsem dělal rok a půl nejdřív v Pařížské ulici a potom na letišti a tam byl jen český personál,“ vzpomíná na své pražské začátky a kontakt s mluvenou češtinou.
Průvodcem Prahou byl v počátcích jen sám pro sebe, pro rodinu nebo známé, kteří za nimi jezdili. „Z práce v kavárně jsem už byl unavený. Práce v krátkém a dlouhém týdnu měla kolikrát za následek to, že jsem se občas vůbec nedokázal utrhnout a podívat ven. Unavilo mě to psychicky a fyzicky,“ uvažuje o době, kdy byl čas na změnu.
K povolání průvodce se dostal vlastně opět na radu Martyny. „Vždyť ty to vlastně stejně děláš,“ říkala mu. Proto si udělal kurs, složil zkoušky a od roku 2010 turisty oficiálně provází.
Chodí na místa, která jsou známá a lidé jejich návštěvu vyžadují. Kromě toho jim ale nabízí i další zajímavé pohledy na metropoli. „Mám velice rád například Letnou, kde se můžete na město podívat ze všech úhlů. Vidíte úplně všechno. Na jaře a v létě je sice přeplněná, ale v zimě a na podzim je to úžasné místo,“ říká proto, že z vlastních zkušeností vybírá i lokality, kde se cizincům naskytne ne tak známý pohled na Prahu.