Taktika šermovat jinak, než u něj soupeři byli za poslední léta zvyklí, mu vyšla i v roce 2012. Stejnou strategii plánuje i pro letošek a obětoval tomu i umístění v závodech Světového poháru. „Budu hodnocený za úspěch, nebo neúspěch na olympiádě. To, jestli jsem byl první, nebo desátý na svěťáku, může někoho pálit dneska, ale po sezoně to nebude vůbec důležité,“ říká pro magazín Metro.
Je těžké chystat se letos na olympiádu pod drobnohledem médií?
Rozhovorů je dost, ale až jich bude přemíra, tak je stopnu. Zájem byl i minule, ono to sice nevypadá, ale před každou olympiádou, ať už sportovec má medailové ambice, nebo ne, mediální zájem stoupá. Jsem na to zvyklý.
Nenadává vám tedy trenér, že už je toho moc?
Občas jo, ale právě kvůli němu jsem nucen to trochu držet v mezích.
A manažera máte?
Mám, od května. I právě kvůli blížící se olympiádě potřebuji mít svůj klid na přípravu. Minimálně příštího půl roku mi bude se vším pomáhat můj kamarád.
Proč až teď?
Napadlo mě to už po olympiádě v Londýně, tehdy jsem ale oslovil špatného člověka a pak mi dost dlouho trvalo, než jsem urovnal vše špatné, co napáchal, a dostal z něj všechny peníze. Teď mám ale kamaráda, kterému věřím.
Máte jednoho trenéra na všechny sporty?
Mám jednoho osobního trenéra, Jakuba Kučeru. Ten řeší vše, co souvisí se sportovní přípravou, a s ním řeším všechno. Potom mám trenéra na šerm a jezdectví a potom další dílčí.
Prospělo modernímu pětiboji, že se o něm po úspěších mluví?
Vždy je to něco za něco. Sporty, které nejsou běžně v popředí zájmu, jsou závislé na úspěších na velkých akcích, kde můžou přijít do povědomí veřejnosti a udělat si dobrou reklamu. Dobře určitě je, že po úspěchu na sebe strhneme pozornost, ale jsou s tím spojené další povinnosti. Mediální zájem stojí závodníky a jejich trenéry energii navíc, ale je to věc, která se vyplatí. Zvyšuje naději, že přijdou mladí talentovaní sportovci, kteří potom dané odvětví budou svými výsledky v budoucnosti držet. Vedle toho je také potenciál, že přijdou další sponzoři a větší finanční podpora.
Hlásily se po Londýně nové děti?
Po Londýně byl ten zájem největší, co já jsem zaznamenal. Bohužel oddíly moderního pětiboje po celé republice nebyly na takový zájem připravené. Na tom se od té doby udělal kus práce, vznikly další kluby, které postupně generují jak mladé sportovce, tak třeba trenéry.
Moderní pětiboj má výhodu i nevýhodu v tom, že je to jeden z časově nejnáročnějších sportů. Výhodou je velká rozmanitost a pestrá kombinace disciplín – daní za to je velká časová a logistická náročnost, říká David Svoboda.
Vnímáte, zda děti motivuje, když trénujete na stejném stadionu jako ony?
Když jsem já začínal se sportem, bylo pro mě setkání se sportovci, kteří byli na světové špičce, inspirativní. Od šestnácti trénuji na Dukle, kde jsem měl možnost potkat mnoho úspěšných, hlavně atletů. Na mě to mělo dobrý vliv. Doufám tedy, že něco podobného to může přinášet i dnešním malým, hlavně moderním pětibojařům. Těžko říct, ale bylo by to hezké.
Kolik tréninkového času trávíte v Česku a kolik v zahraničí?
Bývalo to půl na půl, ale teď jsem hlavně v Česku, kromě zimy, kdy jezdíme do tepla. Ale už zastávám postoj, že chci trénovat hlavně doma, protože tu na to máme dobré podmínky. A když jet do zahraničí, tak jen pro změnu a vypadnutí ze stereotypu.
Jak se dělí tréninkový čas mezi jednotlivé disciplíny?
Všichni trenéři a pětibojaři mají trochu jiné know-how, jak trénink rozdělit. V zásadě se dá říct, že je dobré nejvíc trénovat tu, kde má člověk největší potenciál ke zlepšení, nikoliv tu, ve které je nejslabší. Jednoduchou matematikou trénovat to, co mi přinese nejvíc bodů, což se samozřejmě mění u každého jedince i v průběhu času. Ale je potřeba denně trénovat fyzické disciplíny, tedy plavat a běhat. Naopak těm technickým není potřeba se věnovat denně, mnohdy to ani není dobré.
To bylo obecně, přiblížíte, jak je to u vás?
Držím takový řád, že pětkrát až šestkrát týdně plavu a běhám, k tomu jsou dva jezdecké tréninky, většinou dva volné šermy plus šermířské lekce s trenérem a zhruba dva až tři tréninky střelby jak klidové, tak kombinované s během, jako je tomu v závodě. A pak samozřejmě další průpravné a posilovací cvičení. To jen tak stručně pro představu.
Udělala jsem si z toho představu, že vůbec netuším, kdy máte volný čas na něco jiného...
Moderní pětiboj má výhodu i nevýhodu v tom, že je to jeden z časově nejnáročnějších sportů. Výhodou je velká rozmanitost a pestrá kombinace disciplín – daní za to je velká časová a logistická náročnost. Samozřejmě s ohledem na to, co vydrží tělo, nejsme supermani, ale sportovci, jako všichni ostatní.
Jsou spolu jednotlivé disciplíny pětiboje v symbióze? Nemůžete si trénováním jedné rozhodit techniku jiné?
V rámci pětiboje musí být, ale fakticky nejsou vůbec. Příprava v jednotlivých disciplínách jde vyloženě proti sobě. To se třeba projevuje při zranění, když něco trénovat nemůžete, jak se vám krásně zlepší jiná disciplína. Například, když nemůžete běhat a člověk ušetří energii atletickým tréninkem, úplně samo vyletí nahoru plavání. Musíte tedy vybalancovat disciplíny tak, abyste byl co nejlepší v jejich součtu.
Všechny disciplíny z mého pohledu můžete ovlivnit tréninkem, ale u parkuru spíš záleží, jakého dostanete koně, ne? Jezdí někdo před závody kontrolovat, jestli jsou koně vhodní?
Kůň, to je důležitá proměnná. Na vrcholných závodech, jako je světový pohár, mistrovství Evropy či světa nebo olympiáda, mají koně stanovené věci, které musí zvládnout. Pro finálový závod je potřeba i s náhradníky asi 23 koní. Ti se vybírají z větší skupiny koní při testovacím projetí dané trati. Z nich se vyřadí ti nejslabší a těžce ovladatelní a zároveň i ti nejlepší, aby nerozhodovala výkonnost koně, ale schopnosti jezdce.
Všichni trenéři a pětibojaři mají trochu jiné know-how, jak trénink rozdělit. V zásadě se dá říct, že je dobré nejvíc trénovat tu, kde má člověk největší potenciál ke zlepšení, nikoliv tu, ve které je nejslabší, říká David Svoboda.
Říkám si ale, že jste si vybral sport pro jednotlivce asi i proto, abyste byl za svůj výsledek zodpovědný vy sám. A najednou vám může být vylosován kůň, který jen nebude mít dobrou náladu, a je po nadějích. Není to frustrující?
V tom ale tkví to kouzlo moderního pětiboje, já totiž i za toto jsem zodpovědný sám. Já jsem ten, kdo koně vede a přímo ovlivňuje náš společný výkon, tedy výsledek. Kůň může být sám o sobě lepší, nebo horší, ale jezdec s tím musí umět pracovat. Někdy podrží jezdec koně, když ho v klíčovém okamžiku podpoří nebo uklidní, jindy to může být také naopak, když kůň ukáže charakter a podrží jezdce, i když zachybuje.
Střídáte tedy i koně při tréninku?
Ano, máme asi deset koní, z nichž každý je jiný, abychom byli připraveni na nejrůznější škálu typů koní.
V závodech Světového poháru v této sezoně, k nimž jste nastoupil, jste se neumístil na předních příčkách. Sám ale říkáte, že vám to nevadí a že motivace je Rio. Není to divné u sportovce, že někam jede bez vnitřní touhy vyhrát?
Myslím si, že každý sportovec má na něčem založenou svou vnitřní motivaci, která s něčím souvisí. V mém věku, kdy už jsem většiny úspěchů dosáhl, mě v letošní sezoně zajímá opravdu jen olympiáda v Riu. Z mého pohledu je jasné, že nebudu v dubnu na svěťáku v hlavě nastavený, abych zvítězil. A je to tak podle mě i správně, protože vrchol v každé sezoně je jeden.
Navíc mám i výhodu, že jsem se na olympiádu kvalifikoval už výsledky v minulém roce a na vrcholu teď být ani nemusím, na rozdíl od některých ostatních, kteří musí bojovat o nominaci.
V letošním roce nemám motivaci vyhrávat světové poháry, protože pro mě se nic nezmění, ať jsem první, nebo poslední. Já pořád říkám, že tam jezdím získávat informace pro trénink, a to se mi daří. Občas je to jen těžké vysvětlit lidem okolo, kteří tomu nerozumí nebo s tímto přístupem nesouhlasí. Ale to je jedno, to mě nemusí zajímat, já budu hodnocený za úspěch, nebo neúspěch na olympiádě. To, jestli jsem byl první, nebo desátý na svěťáku, může někoho pálit dneska, ale po sezoně to nebude vůbec důležité.
Nemluvím ani tak o výkonnosti, ale spíš o nějaké vnitřní touze chtít vyhrát.
Já nejsem moc soutěživý typ, což si myslím, že je ve sportu velká výhoda. Lidé, kteří musí být pořád nejlepší i na tréninku či když si jdou jen s kámošema zahrát fotbal a jsou schopni se kvůli tomu pohádat, mají obrovské fyzické i psychické ztráty. Když se nad to člověk dokáže povznést a jet na závody, zjistit si a vyzkoušet, co potřebuje, je to lepší.
Abych to upřesnil, vnitřní touhu vyhrávat pořád mám, ale rozhodně ne vždy a všude. Je potřeba mít jasně stanovené priority a podle toho nastavit i strategii přípravy, plánování sezony atd. Pro úspěch je také třeba znát své limity a zapomenout na ego. Vím, že se dokážu připravit tak, abych uspěl na vrcholném závodě roku, pokud drží zdraví. Stejně tak vím i to, že roky, kdy jsem byl schopný brát medaili na všech závodech po celou sezonu, už jsou pryč.
Co jste tedy prozatím na závodech zjistil či vyzkoušel?
Na obou závodech Světového poháru jsem například šermoval stylem, kterým určitě nebudu šermovat na olympiádě. Všeho všudy jsem tam zaútočil tak šestkrát, a to přitom útočný styl boje je to, co většinou nejvíc využívám a funguje to.
Teď jsem se prostě nechtěl soupeřům odhalovat a naopak jsem trénoval to, co mi moc nejde, což je šerm z obrany. Nedávno jsem si někde přečetl, že už staří válečníci věděli, že taktická prohra znamená strategické vítězství. A s tím souhlasím a je to přístup, který uplatňuji.
Nebojíte se to takto říkat? Odhalujete soupeřům karty.
Oni si to můžou klidně přeložit, ale nejdůležitější je vždy moment překvapení. Ale když jim člověk dva tři roky neukáže, že to umí, tak si o tom můžou číst, jak chtějí, a stejně je překvapím. Je to takový psychologický boj. Navíc si nemyslím, že moji soupeři nějak pročítají české články.
Jsem teď v ideální pozici, moc se se mnou nepočítá. I když ti chytřejší asi ano, ale mají zase vlastní strategii, a to mě na tom všem baví. Jsem připravený, že pokud se to povede, bude zase spousta lidí chodit a říkat, že je to náhoda. Ale tak to není. Jak říkal Carl Gustav Jung: Náhoda je slovo pro ty, kteří nic nevědí.
Úplně vám svítí oči, jak o tom vyprávíte. Po Londýně jsem ale chvíli měla pocit, že jste ztratil motivaci. Byla tehdy pravděpodobnost, že David Svoboda už závodit nebude?
Tehdy ještě nebyla moc velká, přemýšlel jsem o tom, až když jsem se následně dlouho nemohl vyhrabat ze zranění. Motivaci mám, ale byla, je a už asi navždycky bude spojená s olympijskými hrami. Nemyslím si, že budu ještě závodit další olympijský cyklus, takže s největší pravděpodobností bude Rio moje poslední olympiáda.
Před čtyřmi lety jsem z některých vašich výroků ale měla pocit, že poslední už byl právě Londýn.
Já jsem byl tehdy strašně utahaný. Už asi šest let jsem hodně šel do tréninku a potřeboval jsem si odpočinout. A pro to byla vhodná poolympijská sezona, měl jsem plán, že budu závodit méně. Naneštěstí pak přišlo zranění, tak jsem si odpočinul ještě víc, než jsem chtěl. Když se na to podívám zpětně, tak to ale tolik nevadilo.
Působíte na mě, že máte kolem sebe bublinu a je vám jedno, co si o vás myslí ostatní a co od vás čekají, je to tak?
Částečně. Teď už to tak je, ale nebývalo to tak vždycky. Ale zase mi není všechno úplně jedno, rád dělám radost lidem, co mi fandí a jsou kolem mě. Ale už mě nijak nestresuje, co si o mně myslí ostatní. Cíl máme stejný, chceme, aby se dařilo na velkých akcích, a jakou cestou si tam dojdu, je moje zodpovědnost a já nesu riziko, že se mi to nepodaří.
David Svoboda
|
V Riu už jste byl začátkem roku právě na jednom světovém poháru. Ze všech stran bylo slyšet, že organizátoři moc přípravy nezvládají. Jak to tam vypadalo?
Sportoviště moderního pětiboje už stojí. Ale v březnu to ještě moc nevypadalo, že by se zde měla konat olympiáda. Ale jsem v klidu, když vím, že tam soutěž může proběhnout. Druhá věc je, jak to bude reprezentativní. Sportovní komplex Deodoro, kde se budou konat všechny disciplíny, není na moc krásném místě, je někde mezi smradlavou stokou plnou odpadků a dálnicí. Není to moc malebné prostředí, ale předpokládám, že to alespoň zakryjí. Nicméně, Brazílie je celkem chudá země a asi řeší jiné starosti než olympiádu.
Tím jste mi nahrál, je to exotická země s vysokou kriminalitou, kde se poslední dobou šíří vir zika. Nebojíte se?
Je to exotická země, ale není mi nijak nepříjemná, na svěťák tam jezdíme už dlouho. Kriminalitě se dá celkem vyhnout, když se člověk nevydává do míst, kam by neměl. Trenér sice vezl zásobu repelentů, ale já pro to nemám racionální důvod a doufám, že se mi to nevymstí. Já se ziky nebojím.
U svého sportování dost cestujete, ale je ještě nějaká země, kde byste si chtěl vyzkoušet moderní pětiboj?
Když to řeknu, tak si možná trochu zkomplikuji situaci. Já jsem ještě nikdy nebyl v Japonsku, kam bych se fakt chtěl podívat a kde se koná olympiáda v roce 2020, ale tam já už asi nebudu.
Pro fanoušky by to ale nebyla tak špatná zpráva, že byste ještě závodil...
Je mi 31 let a počítám s tím, že se závoděním budu končit za rok nebo za dva. Jak kvůli té motivaci, o které jsme už mluvili, tak hlavně proto, že se životem mám i jiné plány než třeba Jarda Jágr. Potřebuji nové další výzvy, na které se už moc těším, ale víc neprozradím...
... ale to přece nemůžete takhle naznačit a nedoříct!
Tak dobře, jedna z těch výzev je, že bych se chtěl stát trenérem, což by mě moc bavilo. A mnoho dalších věcí, které jsem jako aktivní sportovec nedokázal skloubit, i třeba osobní život. Navíc už mám za sebou i vážné zranění a huntovat pořád tělo nechci. Chci skončit na vrcholu a ve správný čas, což si myslím, že je důležité, a já cítím, že ten čas se blíží.