metro.cz

Rozhledna na Petříně o víkendu slaví 125 let. Hitlerovi se nelíbila

  8:59
Železná oslavenkyně má během století a čtvrt za sebou pohnuté osudy. Už dávno mohla zmizet. Legenda praví, že když se Adolf Hitler v roce 1939 díval z oken Pražského hradu na město, věž mu připadala odporná a chtěl ji nechat zbourat, aby nekazila panorama města.

Další 3 fotografie v galerii
Stavba Petřínské rozhledny 13. června 1891. | foto: Muzeum hlavního města PrahyMetro.cz

O moc lépe se jí nevedlo ani za komunistů. Zchátralá a anténami přetížená věž byla uzavřená a dlouhá léta se na ní Pražané mohli jen dívat.

V roce 1953 sem byl totiž umístěn jeden z nejstarších televizních vysílačů a v roce 1980 ji bylo nutné úplně uzavřít, po nejnutnějších opravách na ni první návštěvníci vystoupali teprve po jedenácti letech v roce 1991.

Přesto teď rozhledna slaví 125 narozeniny a patří k nejoblíbenějším vyhlídkám na Prahu. A to i proto, že až nahoru jezdí výtah, či že je věž v létě otevřená do 22 hodin, na jaře a na podzim do 20 hodin, což dává prostor prohlédnout si metropoli i za tmy.

Oslavy

  • Muzeum hl. města a Praha 1 připravily na sobotu u příležitosti 125 let od otevření rozhledny bohatý program.
  • Po 11. hodině vyráží komentovaná vycházka po Petříně s historikem Tomášem Dvořákem. Startuje z mostku nad lanovkou u Hladové zdi.
  • V rámci sobotního programu se představí Český klub velocipedistů a pro děti budou připravena vystoupení kouzelníka Grina.

Na vyhlídkovou plošinu ve výšce 51 metrů se dá dojít i po 299 schodech.

A jak rozhledna vznikla? Psal se rok 1889 a členové Klubu českých turistů se vraceli ze Světové výstavy v Paříži. Celou cestu vlakem z Francie nemohli zapomenout na novou železnou věž Gustava Eiffela a řešili, jak něco podobného postavit doma.

„Po roce a půl příprav se na jaře 1891 začalo stavět a v rekordně krátké době v srpnu 1891 se věž slavnostně otevírala,“ popisuje autor expozice uvnitř věže Tomáš Dvořák.

Rozhledna není žádný drobek, je tvořena konstrukcí, na kterou bylo spotřebováno 175 tun železa.

Autor: Robert Oppelt
zpět na článek