Po celou dobu jsme se cítili velmi čeští, i v Terezíně, říká Erich Spitz

V padesátých letech jste dokončil Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze a pak jste se rozhodl odejít z Československa. Kdy to bylo?
Bylo to v souvislosti s událostmi v Maďarsku a po potlačení tamního povstání na podzim roku 1956.

4 fotografie

Poté, co jste odešel do Francie, našel jste zaměstnání ve slavné observatoři v Meudonu na předměstí Paříže.
Ano, začátek tam byl velmi dobrý. Před mnoha lety v observatoři totiž byl Milan Rastislav Štefánik. No, a ředitel, který mě přijímal, mi tehdy řekl: „Tak vy jste tu druhý Čechoslovák. Mám k vám úplnou důvěru.“ Takže jsem tam byl přivítán, ačkoliv jsem Štefánika nikdy neznal. Začínalo to velmi šťastně.

Jak se cítíte ve Francii?
Je mi tam velmi dobře. Ale i pro Českou republikou jsem dělal pracovně určité věci, tak přece jen cítím, že i pro ni jsem něco udělal.

Erich Spitz Patřil mezi ty šťastné, kteří terezínské ghetto za II. světové války přežili. Ne už Pavel Lion, kterého v říjnu 1944 v jednom z transportů odvezli do Osvětimi, kde byl pak zavražděn.

Francie vás dokázala ocenit nejvyšším vyznamenáním, stal jste se důstojníkem řádu čestné legie...
Ano. Také jsem měl ale tu čest, že jsem byl po sametové revoluci prvním člověkem, kterému České vysoké učení technické v Praze v roce 1990 udělilo čestný doktorát. Můj přítel Hanuš Holzer (s nímž Erik Spitz prožil léta v terezínském ghettu – pozn. red.), který v dubnu letošního roku zemřel, dostal 28. října in memoriam medaili Tomáše Garrigua Masaryka. On tady udělal spoustu dobrých věcí. Byl to český emigrant ve Švýcarsku, kromě jiného působil po roce 1989 jako český honorární konzul. My jsme se po celou dobu cítili velmi čeští, i v tom Terezíně.

Co děláte pro to, že jste ve svém věku v tak fantastické psychické i fyzické kondici?
Nejsem, nejsem. Myslím, že je spousta lidí, kteří jsou dokonce ještě starší a jsou v mnohem lepší fyzické kondici než já.