V hlavním sále se spoustou nářadí je to jako v úle, rychlý pohyb a spousta zvuků. Na galerii přihlížejí tomu zdánlivému zmatku maminky a babičky, které sem přivedly své potomky.
Nízkou kladinu obsadila pětice dívek s trenérkou Kristýnou Opočenskou. Johaně, Vilemíně, Míše a Viki je mezi devíti a deseti lety. K nim trenérka připojila o dva roky mladší Roňu, která se jim zatím silově nevyrovná, ale všechny tréninky s nimi bez problémů koordinačně zvládá. Každá z děvčat má pěkně upravený culík, nebo dva. Kromě toho, že občas koukají, „co, kde létá“, jinak bedlivě sledují trenérčiny pokyny.
„Nejdřív tahle noha je pořádně napnutá, až dolů, s jednou nohou na kladině, s druhou na zem,“ vysvětluje trenérka. Dívky střídavě vyskakují na kladinu a seskakují z ní. To všechno dvacetkrát a dvacetkrát.
Nahoru na nízkou kladinu jdou za sebou Viki, Vili, Roňa. Cvičí dřepy na kladině na jedné noze s druhou nohou přednoženou. Další dvě dívky skáčí přes kladinu. Deset a deset na každou stranu.
„Jdeme na začátek maličké kladiny,“ velí Opočenská. „Upažíme ruce a jedeme švihy pravá, levá,“ doplňuje rozsah pohybu. Dívky kráčí po kladině s vysokým přednožením, které by jim mohli závidět i vojáci na slavnostní přehlídce.
„Paty k sobě, mysli na špičky,“ zní další pokyn trenérky. „Míša krásně,“ chválí gymnasticky propnuté ruce i nohy trenérka. Dál dívky nacvičují přemet vpřed na nízké kladině a na závěr řady následuje salto vpřed.
Na kladině si malé gymnastky odpočítají potřebný počet kroků, aby jim vyšel ten závěrečný na salto. „Koukej, jak máš ty ruce, pak se nediv, že ti to ani nepůjde,“ upozorňuje cvičenky trenérka. Nejvyšší z dívek hned na to předvede hezky vyšvihnuté salto z kladiny bez dopomoci.
Mezitím poblíž proběhne malý hubený kluk v bílých gymnastických kalhotách. Hbitě začne šplhat po laně, které visí od stropu. Jestli má gymnasta 20 kilo, tak je to moc. Ale šplhá krásně a rychle.
Děvčata mezitím dokončují cvičení na kladině. Chlapec po chvíli nechal volné lano, takže k němu trenérka dívky nasměruje. „Tak holky, šplháme bez přírazu,“ zavelí drobotině.
Skupina trenérky Opočenské šplhá na laně, ti úplně nejmenší gymnasté z vedlejší skupiny dělají žabáky na nízké lavičce. Míša - Miki v nepatrně krátká volné chvíli, která v nabitém tréninku zbývá, jen tak z radosti z pohybu procvičujte přemet vpřed bez rukou – šprajcku.
„Ona mě kopla do hlavy,“ říká trochu se vzlykem jedna z děvčat. „Tak jí řekni, ať se omluví,“ jemně nařizuje Kristýna. Následuje další pokyn trenérky: „Uděláš tady to a pak se prohneš“. Spolu s tím také ukazuje, co je nutné udělat, aby cvik získal potřebné bodové ohodnocení.
Na kladině následuje ještě jedno kolo, a to bez žíněnky, na kterou předtím na kladině dívky mohly pokládat ruce. Děvčata občas mezi sebou prohodí pár slov, ale i tak jsou pořád v pohybu. Poslední na kladině cvičí malá Míša v tyrkysovém dresu. Chvíli působí nejistě, ale trenérka ji povzbudí. „Takže běž na to“. Povedlo se a obě už přebíhají k bradlům, která připravují ostatní dívky ze skupiny. Nikde žádný časový prostoj, všechno v pohybu. Není také divu, protože teď je v tělocvičně několik skupin s přibližným počtem čtyřiceti dětí a všechny chtějí trénovat.
„To je ta pokrčená noha, jinak bys to ustála,“ upozorňuje trenérka na nepříliš vydařený dopad malé gymnastky. „Stojíš, stojíš, stojíš,“ snaží se trenérka udržet slovy i pohledem úspěšný doskok z bradel své svěřenkyně. Holky si na znamení dobré party a povedeného výkonu plácnou mezi sebou dlaněmi.
Od druhé hodiny odpolední trénuje pětice nejlepších, které soutěží už tři roky. Absolvovaly společně dvě mistrovství republiky. Největší Johana byla patnáctá z pětasedmdesáti startujících.
Na dotaz, jestli nejvyšší Johana nemá nevýhodu ve velkých pákách, trenérka potvrzuje, že se to může projevovat na bradlech. Tam se podle ní občas kope. „Dobře provedené prvky zato vypadají lépe, jak má dlouhé nohy. Když se prohne a zpevní, tak je to moc pěkné,“ říká s výrazem potěšení ve tváři trenérka.
Dívky skáčí na bradla. Jen tak na rozcvičku si na nich udělají tři výmyky. „Roňa drží nohy,“ zní připomínka trenérky. Dívky skáčou jako opičky, bradla je baví a jejich výška jim nedělá potíže. „Viki, je tam nahoře slyšet,“ ptá se trenérka, protože všude kolem se ozývají zvuky ostatních gymnastů a jejich trenérů a trenérek. „Obrat se sám neudělá, musíš rukama tam, nebo tam,“ snaží se vysvětlit, co má dívka dělat.
Gymnastická tělocvična se v tu chvíli plní na své téměř maximum. Skupina trenérky Opočenské cvičí spořádaně za sebou. Ani na nich není vidět, že by si potřebovaly odpočinout. Nejmenší Roňa naskakuje a sestavu zvládá i s úspěšným doskokem. Po ní jde Viki a na na vyšší žerdi se raději se přesvědčí, co všechno se děje okolo a potom sestavu úspěšně dokončí. V tu chvíli Kristýna dívkám i s odstupem vzdálenosti potvrzuje, že všechny jejich drobné chybičky na bradlech vidí.
O kousek vedle malí gymnasté mezi tím pilují dvojné salto do molitanové jámy. „Hele, nech si toho,“ ozývá se mezitím ve skupině děvčat, které čekají, až na ně přijde řada při cvičení na bradlech. Trenérka potvrzuje, že se snaží s dívkami absolvovat všechna nářadí, ale tělocvična je poslední dobou plná. „Takže na začátku děláme vždycky bradla a kladinu. Pak už následuje posilování, kondička, zpevňování. Holky trénují 5x týdně, cvičí tři až čtyři hodiny denně. Ve středu a ve čtvrtek mají trénink dvoufázový. Ve čtvrtek mají totiž ještě baletní průpravu.
Kristýna Opočenská skupinu trénuje čtyři roky. Ona se gymnastice věnuje 19 let. Sama ještě závodí v německé bundeslize. Na otázku proč gymnastika zrovna v Německu odpovídá: „Protože v Čechách to není placené a v Německu je navíc skvělá atmosféra. Začala jsem před rokem. Teď jsme sice spadli do landesligy, ale jinak je to skvělé,“ říká žena, která vyhrála Mistrovství ČR v kategorii žen B v roce 2014.