metro.cz

Ve Švanďáku rozlamují dobu totality i samotného dramatu

  13:44
Původní česká divadelní hra zpracovává skutečné události ve vsi Skoronice na jižní Moravě.
Poslední dny druhé světové války svedou dohromady tři mladé kluky: sedláka...

Poslední dny druhé světové války svedou dohromady tři mladé kluky: sedláka Vojtu Jacoba Erftemeijera, jeho souseda Aloise Petra Buchty a vojenského zběha Franze Tomáše Červinka. | foto: Štěpán WaitMetro.cz

Uměleckého šéfa a režiséra Švandova divadla Dodo Gombára dlouhodobě zajímá téma vyrovnávání se s minulostí, ať už v osobní či celospolečenské rovině. 

Snad proto si k inscenování vybral dramatický debut zlínského prozaika Josefa Holcmana Lámání chleba, v němž se autor vrací do období svého dětství a poválečných let na Slovácku. Poslední dny druhé světové války svedou dohromady tři mladé kluky: sedláka Vojtu Jacoba Erftemeijera, jeho souseda Aloise Petra Buchty a vojenského zběha Franze Tomáše Červinka. Každý z nich se upíná ke svobodné budoucnosti. I když žijí v rozdílných politických zřízeních, jejich povahy začne rozlamovat totalita.

Lámání chleba

Premiéra: 21. října ve Švandově divadle.

Reprízy: 4. a 27. listopadu, 4. a 16. prosince

Režie a ins. úprava: Dodo Gombár

Dramaturgie: Iva Mikulová

Scéna: Lucie Labajová

Kostýmy: Lenka Odvárková

Hudba: Jiří Hájek

Hrají: Jacob Erftemeijer, Miroslav Hruška, Martina Krátká, Petr Buchta, Tomáš Červinek, Andrea Buršová, Jan Řezníček, David Punčochář, Marek Pospíchal, Réka Derzsi, Luboš Veselý a Jiří Weiner

Inscenace stojí a padá s povážlivě nedramatickým textem, který si sice dělá nárok na velké vyprávění, nicméně silou zápletky na něho sotva stačí. Zde se prokazují limity prozaika. Autor ve hře totiž nic dalšího nerozvíjí kromě obecně známých faktů, jako je kolektivizace československého venkova, všudypřítomné fízlování a udavačství či potírání osobní svobody.

Postavy jen ledabyle načrtává, jejich chování motivuje dobovými okolnostmi, aniž by se snažil proniknout za tato schémata. Herci pak logicky nemají co hrát, i když se k jejich cti za své postavy vydatně perou.

Ničím novým nepřekvapuje ani režie Doda Gombára, která text otrocky převádí na jeviště, a to i když se tu a tam pokouší o metaforu. Bohužel to samé platí o výtvarné stránce, která také až na výjimky přísně dbá o jevištní realismus. Herci vnějškově stárnou spolu s postavami, vrství na sebe kostýmy a vlasy si zasypávají šedivým práškem.

Opravdu jsou tyto principy v současném divadle nutné? Samotné téma přece neurčuje dobovou divadelní konvenci.

Autor:
zpět na článek