Zní to obskurně: pojedeme na vodu do Prahy. Do města, kde žijeme i pracujeme. Dá se tady prožít romantika jako na horním toku Vltavy, Lužnici nebo Otavě? Kam si dáme večer spacáky, kde rozděláme oheň? A co jezy? Otázek jsme po bláznivém nápadu měli dost.
Hodně nám pomohla jedna česká firma a zapůjčila nafukovací lodě, vesty, pádla i vodotěsné vaky. Vše jsme převezli kombíkem na Libeňský ostrov, zprovoznili a pak se začaly dít věci.
Mezi Libeňským ostrovem a naším tábořištěm v Troji jsme objevili město ve městě, legendární filmová místa, děsivá protipovodňová zařízení, steampunková přístaviště i hipsterské kiosky, kde se zastavil čas. Přemýšleli jsme, zda pak reportáž vůbec psát, aby nám „naši“ Vltavu nikdo neukradl. Ale máme vás rádi, tady to je.
Konkurenční přístavy. Se vzestupem holešovického přišel pád libeňského
Libeňský ostrov dřív býval největším z desítky kousků pevniny mezi Libní a Holešovicemi. A hlavně byl to skutečný ostrov. Po zaslepení bočních ramen řeky se stal poloostrovem. U ramene, které přímo olizovalo Libeň, byl koncem 19. století postaven přístav, jehož pozůstatek je od roku 2005 chráněn systémem protipovodňové ochrany. Vjezd do bývalého přístavu střeží obrovská železná vrata. Libeňský přístav začal postupně upadat ve chvíli, kdy se začal vzmáhat přístav na druhé straně řeky, v Holešovicích. Rivalita obou přístavů je dávno minulostí, dneska soupeří maximálně v tom, který bude dřív zastavěný luxusními bytovkami.
U nás dobrý.
Loď od Masaryka. Kde učil Štorch děti svobodě
Co mají společného autor Lovců mamutů Eduard Štorch a režisér Jan Hřebejk? Oba si zamilovali Libeňský ostrov. Druhý z nich tu strávil řadu natáčecích dnů při práci na retrokomedii U mě dobrý, první tu za první republiky otevřel experimentální školu v přírodě. Jeho Dětská farma vznikla v roce 1926 a Štorcha na ní navštívil mimo jiné i prezident Masaryk. Dětem daroval loďku stylově nazvanou Tegem. Kde je jí konec, netušíme, od šedesátých let tu kotví lodě členů Klubu vodáků a vodních motoristů Stará plavba. A taky výškové hausbóty, které popírají fyzikální zákony.
Šestnáct let od povodní. Svoje chatky lidé nacházeli na cizích zahradách
„Neberou, ale já tu chytám hlavně bronz,“ zubí se děda, který vzal na ryby na Vltavu vnoučka. Zřejmě opožděně za vysvědčení. „Ať vystoupíte, kde vystoupíte, stejně se odsud nedostanete,“ dává nám radu k nezaplacení, když sondujeme, zda bychom si nemohli zkrátit cestu přenesením lodi z jednoho slepého ramene do druhého přes ostrov. Je to odsud sice pět minut na metro, ale žijí tu pábitelé jako na Berounce nebo na Sázavě. Nakonec nás přes zahrádkářskou kolonii protáhne jiný starousedlík. Ptáme se ho na povodně před šestnácti lety. „Lidi tehdy chaty museli hledat dál po proudu, jeden kamarád si pak pro sichr postavil domek na takových kuřích nohách.“
Nafoukanci. Nezničitelné lodě
Přeháníme, jsme tři skromní kluci, kteří se nafoukli jen na tuhle cestu. Doslova. Půjčili jsme si dvě nafukovací lodě od české firmy Gumotex. Všichni tři „laminátovci“ ze staré vodácké školy, takže nás překvapilo, jak jednoduše a rychle jsme lodě nafoukli ručními pumpami. Na kajak jménem Swing 1 (11,3 kg; 14 500 Kč) stačilo jen namontovat dvě vzpruhy, do kánoe pro tři Scout Standard (25 kg; 29 tisíc Kč) s nosností 450 kg zase tři sedátka. Předností této lodě je, že má samovylévací dno s rolovacím uzávěrem a i sbalená se v pohodě vejde do kufru auta.
Za nás dobrý! Čtyři kiosky, čtyři zjevení
Na českých řekách platí suchý zákon, a tak jsem každou ze čtyř občerstvoven, které se nám postavily do cesty, jenom zběžně nafotili a zase zvedli kotvy. Ani si nechceme domýšlet, co bychom zažili, kdybychom zákaz pití alkoholu porušili! Mohli bychom si kupříkladu dát pět piv v legendárním pajzlu U Budyho a zapomenout, že jsme si loďky nechali na zahrádce ochotné důchodkyně se slibem, že se vrátíme do dvaceti minut. Čas na Libeňáku totiž plyne úplně jinak než v okolním světě, Budy je dalším z míst, kde se natáčelo Hřebejkovo U mě dobrý. Při další zastávce, v libeňském hipsterském podniku Long Island, bychom si dali dva křižíky, pivo, které si místní nechávají vařit v Kunraticích. Na pravém břehu bychom potom vyplenili maringotku zaparkovanou uprostřed komunitní zahrady Prazelenina, která se v rámci Holešovic už několikrát stěhovala. Její současná adresa přímo u Vltavy je geniální nejenom pro nás vodáky. Plavbu bychom pak ukončili dvěma námořnickými fernety v začátkem prázdnin otevřeném baru u škuneru Altenburg 1964.